V těchto dramatických dimenzích se pohybují politické předpovědi na téma, co s námi bude dál. Vybrat si občani mohou podle nátury a politického vyznání. Opřít se o nějaké relevantní informace a případně o vlastní hospodářské vzdělání je obtížné.
Když se v TV baví Kalousek a Sobotka, pravděpodobně jim nerozumí ani komentátor, natož diváci. Jediné poučení, které si publikum odnese, jsou Sobotkova strašení, protože jsou srozumitelná: na úkor chudých, děti hladoví, přijdou neštovice. Ale neštovice nepřišly, ani když vládl Sobotka, a děti jsou tlusté.
To však nevadí, Kalouskovi nerozumí nikdo, jeho složité výklady daňové a rozpočtové problematiky jsou před očima veřejnosti nepoužitelné. Sobotka slibuje, že odvrátí bídu. Co slibuje Kalousek, nechápe nikdo.
Debata o daních, pojistkách, o systému a parametrech sociálního státu, o jeho velikosti, míře racionality atd. není příliš obtížná. Většina ekonomů se zhruba shoduje, co má každá vláda udělat a jak co nastavit. Jsou to věci vyzkoušené, logické, neutrální a vedou k šetření, rozvoji a prosperitě.
Rozhodčím těch debat bohužel není národohospodářská obec, nýbrž veřejnost. Obtíž politika v demokratické společnosti: co má veřejnosti říkat? Složité rozbory, analýzy nebo jednoduchá hesla. Je lepší argument strašit zesnulým dítětem, nebo analýzou špatného systému?
Zkuste si každý sám vyřešit, jestli je pro blahobyt, který všichni chcete, lepší obtížné propouštění z práce, nebo pružnost v nabídce a poptávce na trhu práce? Prozatím si pamatujte, že být propuštěn není dobré, tak ať se propouštění zakáže. Kdyby reformy daní, financí, důchodů, zdravotnictví byly problém nepolitický, nebyl by to problém obtížný.
Jak se řídí dobré firmy, se celkem ví, lidé to umějí, co je to pojistná matematika, odborníci také vědí, a každý také ví, že bohatství lidí nevzniká tím že se jednomu vezme a druhému dá, nýbrž že o bohatství usiluje každý (skoro) v prostředí, které je bohatnutí nakloněné.
Ví se také, že prostředí, které bohatství odsuzuje, je samo odsouzeno k chudobě. Ale vykládejte to voličům. To jsou samá těžká témata.
Politik řekne: Hrozí umírání dětí, já tomu zamezím. Nebo řekne: Ožebračili penzisty. Já jim přidám pět set korun! Dětem tužku zdarma! Nebo: Za vašich krvavých třicet korun si doktoři koupili ferrari, já to zruším! Nejúčinnější je výkřik: Zdraví není zboží! Byt je právo!
Ty dvě věty neznamenají nic, protože nic neříkají: jak opatřit léky, kolik nemocnic, kdo platí doktorům gáži, zedníkům za práci, kolik bytů, jak velké je bytové právo, kdo dá někomu byt zdarma, proč to má dělat a proč regulované nájemné skoro už sto let způsobuje nedostatek a drahotu bytů?
Co si vybere politik? Složitost reálného života, nebo lákavost hesel? Proč lidem většinu peněz sebere stát, a proč tolik lidí zbytečně obdarovává? Politik si vybere to, na co voliči slyší! Protože od voličů povstává jeho moc.
Když dr. Ratha nezvolí, bude jen doktor. Potřebu reforem cítí veřejnost dost naléhavě. Smyslem těch reforem nemá být zánik nemocnic, zbídačení starců a smrt dětí. Cílem má být racionálnější služba, za méně peněz víc muziky, odstranění vyžírků ze systému, menší daně, levnější a výkonnější stát, pilnější lidi, kteří z dřiny něco mají.
Naše nynější reforma nemusí dopadnout dobře. Snadno ji pozřou zemřelí kojenci a zbídačelí penzisti v ústech lidových politiků. Nebo snad obtížné a nepřesvědčivé mumlání vládních činitelů o obtížné a komplikované problematice přesvědčí dost voličů, že jde o reformu s opačným smyslem?
Politik je v demokracii v obtížném postavení – mezi obludou triviálního populismu a nesnesitelnou složitostí reálného světa. Je na něm, jak a komu své myšlenky vnutí. A rozluštění tajenky nakonec: pružný trh pracovních sil prospívá blahobytu, který i vy chcete.
Když se v TV baví Kalousek a Sobotka, pravděpodobně jim nerozumí ani komentátor, natož diváci. Jediné poučení, které si publikum odnese, jsou Sobotkova strašení, protože jsou srozumitelná: na úkor chudých, děti hladoví, přijdou neštovice. Ale neštovice nepřišly, ani když vládl Sobotka, a děti jsou tlusté.
To však nevadí, Kalouskovi nerozumí nikdo, jeho složité výklady daňové a rozpočtové problematiky jsou před očima veřejnosti nepoužitelné. Sobotka slibuje, že odvrátí bídu. Co slibuje Kalousek, nechápe nikdo.
Debata o daních, pojistkách, o systému a parametrech sociálního státu, o jeho velikosti, míře racionality atd. není příliš obtížná. Většina ekonomů se zhruba shoduje, co má každá vláda udělat a jak co nastavit. Jsou to věci vyzkoušené, logické, neutrální a vedou k šetření, rozvoji a prosperitě.
Rozhodčím těch debat bohužel není národohospodářská obec, nýbrž veřejnost. Obtíž politika v demokratické společnosti: co má veřejnosti říkat? Složité rozbory, analýzy nebo jednoduchá hesla. Je lepší argument strašit zesnulým dítětem, nebo analýzou špatného systému?
Zkuste si každý sám vyřešit, jestli je pro blahobyt, který všichni chcete, lepší obtížné propouštění z práce, nebo pružnost v nabídce a poptávce na trhu práce? Prozatím si pamatujte, že být propuštěn není dobré, tak ať se propouštění zakáže. Kdyby reformy daní, financí, důchodů, zdravotnictví byly problém nepolitický, nebyl by to problém obtížný.
Jak se řídí dobré firmy, se celkem ví, lidé to umějí, co je to pojistná matematika, odborníci také vědí, a každý také ví, že bohatství lidí nevzniká tím že se jednomu vezme a druhému dá, nýbrž že o bohatství usiluje každý (skoro) v prostředí, které je bohatnutí nakloněné.
Ví se také, že prostředí, které bohatství odsuzuje, je samo odsouzeno k chudobě. Ale vykládejte to voličům. To jsou samá těžká témata.
Politik řekne: Hrozí umírání dětí, já tomu zamezím. Nebo řekne: Ožebračili penzisty. Já jim přidám pět set korun! Dětem tužku zdarma! Nebo: Za vašich krvavých třicet korun si doktoři koupili ferrari, já to zruším! Nejúčinnější je výkřik: Zdraví není zboží! Byt je právo!
Ty dvě věty neznamenají nic, protože nic neříkají: jak opatřit léky, kolik nemocnic, kdo platí doktorům gáži, zedníkům za práci, kolik bytů, jak velké je bytové právo, kdo dá někomu byt zdarma, proč to má dělat a proč regulované nájemné skoro už sto let způsobuje nedostatek a drahotu bytů?
Co si vybere politik? Složitost reálného života, nebo lákavost hesel? Proč lidem většinu peněz sebere stát, a proč tolik lidí zbytečně obdarovává? Politik si vybere to, na co voliči slyší! Protože od voličů povstává jeho moc.
Když dr. Ratha nezvolí, bude jen doktor. Potřebu reforem cítí veřejnost dost naléhavě. Smyslem těch reforem nemá být zánik nemocnic, zbídačení starců a smrt dětí. Cílem má být racionálnější služba, za méně peněz víc muziky, odstranění vyžírků ze systému, menší daně, levnější a výkonnější stát, pilnější lidi, kteří z dřiny něco mají.
Naše nynější reforma nemusí dopadnout dobře. Snadno ji pozřou zemřelí kojenci a zbídačelí penzisti v ústech lidových politiků. Nebo snad obtížné a nepřesvědčivé mumlání vládních činitelů o obtížné a komplikované problematice přesvědčí dost voličů, že jde o reformu s opačným smyslem?
Politik je v demokracii v obtížném postavení – mezi obludou triviálního populismu a nesnesitelnou složitostí reálného světa. Je na něm, jak a komu své myšlenky vnutí. A rozluštění tajenky nakonec: pružný trh pracovních sil prospívá blahobytu, který i vy chcete.
