Co přesně přimělo třiatřicetiletého fotoreportéra zavést si do auta jedovaté zplodiny z výfuku, už asi nikdo zcela neobjasní. Důvodů bylo zřejmě více - kromě depresí snad i finanční problémy. A částečně možná snímek, který vyfotil o 15 měsíců dříve v Súdánu.
V hladomorem zkroušené zemi se jihoafrický fotograf ocitl v březnu roku 1993. Přiletěl do humanitárního tábora u města Ayod, kde začal okamžitě fotit zubožené a vyhladovělé Súdánce. Po čase vyšel s fotoaparátem do volné přírody.
SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Najednou zaslechl slabé sténání a spatřil malou dívku, která se snažila dostat do tábora. Carter si poklekl, aby ji mohl vyfotografovat. V tom přiletěl sup a přistál za dítětem, popsal vznik snímku magazín Time.
Osud dívky nikdo nezná
Fotograf nevydal hlásku a tiše se posunul tak, aby měl v záběru oba - vyhladovělou dívenku i vyčkávajícího dravce. Carter čekal dvacet minut, až pták roztáhne křídla a vzlétne.
Sup se ale k odletu neměl, a tak fotograf ptáka odehnal a sledoval dívenku, jak se znovu pokoušela vydat směrem k táboru. Co se s ní nakonec stalo, nikdy nikdo nezjistil. Ani samotný Carter.
Po výjevu si prý sedl pod strom, zapálil si cigaretu a dal se do pláče. "Přepadla ho deprese. Opakoval, že chce obejmout svou dceru," popsal Carterův kolega a fotograf Joao Silva, jenž se do Súdánu tehdy vypravil také. "Je mi opravdu strašně líto, že jsem to dítě nezvedl," přiznal se později Carter dalšímu příteli.
O fotografii se zhrouceným dítětem a čekajícím supem projevil zájem list The New York Times a 26. března 1993 ji otiskl. Snímek se okamžitě stal symbolem utrpení v Africe a přetiskly ho noviny napříč celým světem.
Byl fotograf další sup na scéně?
Do redakce amerického deníku volaly a psaly stovky čtenářů: všichni se ptali na jediné - co se stalo s dítětem? List jim ovšem nemohl dát žádnou uspokojivou odpověď. Byť jedna z verzí událostí byla, že rodiče holčičky byli jen v táboře, kam běželi napřed pro čerstvou humanitární zásilku OSN.
Fotografie tak zároveň zažehla diskusi na téma, kde leží hranice novinařiny. A Carter čelil obrovské kritice za to, že dívce nepomohl. "Muž, který jen nastaví objektiv tak, aby zachytil ten správný moment jejího utrpení, může být také predátor, další sup na scéně," pustil se do něj floridský list St. Petersburg Times.
Příliš živé vzpomínky na zabíjení a hladové děti
Zároveň s kritikou se Carter dočkal i profesionálního uznání, o rok později za snímek získal prestižní Pulitzerovu cenu a zařadil se mezi fotoreportérské špičky. Přesto se jeho život nevyvíjel nikterak ideálně.
Profesně se mu navzdory ocenění příliš nedařilo, jeho osobní život byl v troskách, stěžoval si na finanční problémy a zbloudilá kulka zabila při reportáži jeho nejlepšího přítele, fotografa Kena Oosterbroeka.
V červenci 1994 Carter vyrazil ve svém voze k malé řece na předměstí Johannesburgu a k výfuku připevnil hadici. Její druhý konec zavedl do vnitřku auta. Do dopisu na rozloučenou mimo jiné napsal: "Pronásledují mě živé vzpomínky na zabíjení, mrtvoly, zlobu a bolest... hladovějící nebo raněné děti, impulzivní šílence, často policisty, zabijáky-popravčí..."
Kevin Carter a Bang Bang ClubKevin Carter se narodil 13. září 1960 v Johannesburgu. Po střední škole se nechal naverbovat do armády, kterou nesnášel a pokoušel se z ní dostat. Už tehdy trpěl depresemi a pokusil se neúspěšně o sebevraždu. Poté, co se jeho základna stala terčem útoku ozbrojeného křídla Afrického národního kongresu, se rozhodl stát fotoreportérem.
Carter spolu s Gregem Marinovichem, Kenem Oosterbroekem a Joao Silvou zachycovali nepravosti páchané rasistickým režimem i násilí mezi jednotlivými frakcemi černošského odboje. Občas s nimi jezdil i James Nachtwey. Hned dva členové Bang Bang Clubu získali Pulitzerovu cenu - nejprve skupinu proslavil Greg Marinovich snímkem upálení Lindsaye Tshabaly v roce 1990 a o čtyři roky později Carter získal stejnou cenu za snímek z hladomorem postiženého Súdánu. zdroj: Time a wikipedia.org |
