Od vzniku samostatné České republiky v roce 1993 už tragicky zemřelo 66 policistů. Téměř polovina policistů z nich zahynula pod koly aut, třicet procent bylo ve službě zastřeleno. Ostatní zemřeli nešťastnou náhodou - při výcviku či autonehodě, když spěchali za případem.
Policejní prezident Vladislav Husák k tomu říká: "Jsme holt první na ráně."
Fakt, že nejvíce ztrát na životech je mezi "dopraváky", Husák vysvětluje bezohledností řidičů, kteří leckdy v opilosti najíždějí do dopravních hlídek.
Za smrt policistů mohou často agresivní řidiči
"Jejich agresivita nezná mezí. Auto je za jistých okolností mimořádně nebezpečná zbraň," dodává Husák, jenž dříve sám sloužil v dopravní policii.
Opilý řidič František Dulínek tak v září 2005 zabil Petra Staňu (43), který šel při akci Kryštof zkontrolovat své mladší kolegy.
"Stáli na parkovišti a manžel prý stihl ještě kolegy výkřikem varovat, ale sám uskočit nestačil. Pořád se s tím nedovedu srovnat. Ve vteřině jsem přišla o jedinečného partnera a tři synové o tátu," říká Dagmar Staňová.
Zraňuje ji i to, že Dulínek byl loni v listopadu odsouzen k pouhým třem rokům vězení. Proti rozsudku se ihned odvolal i státní zástupce.
Když čtete záznamy o tragicky zemřelých policistech, vyjde vám z toho, že patřili sice k "obyčejným pěšákům", ale také k výjimečným osobnostem s respektem u svých kolegů.
Ti proto za Dagmar Staňovou občas zajdou a zeptají se, jak by v tom či onom sporném případě jednal její manžel. "Jsem za to moc ráda. Někdy se mi zdá, že Petr pouze odešel do práce a že se najednou otevřou dveře a on vejde."
Když se však řeč stočí na odškodnění, které dostala od státu, jen mávne rukou. "Na to, co úředníci předvádějí, mám jedinou větu: Směšné - stát na nás v podstatě kašle!"
Vdovy a sirotci po tragicky zemřelých policistech říkají, že jim pomáhá jen "Nadace policistů a hasičů - vzájemná pomoc v tísni". Ať jde o příspěvky sirotkům na životní pojistky, stavební spoření nebo finanční pomoc v nouzi.
Pomáhá stát? Raději nemluvit
Ředitel nadace Vladimír Šutera o roli státu v péči o rodiny po policistech raději mlčí. "Musel bych totiž říct něco hodně ostrého," říká. Peníze získává z dobrovolných příspěvků policistů a sponzorských darů.
Vyprávět o (ne)pomoci státu by mohla i Martina Linhartová, jejíhož manžela, kriminalistu Jiřího Linharta, zastřelil recidivista Petr Chromek 23. dubna 1998.
Policisté na ten den naplánovali na několika místech Prahy razii proti gangu vyděračů a kšeftařů se zbraněmi. Čtyři kriminalisté zamířili i k domu, kde chtěli prověřit byt v devátém patře.
"Vyjeli jsme o patro výš a opatrně sešli ke dveřím. Dva kolegové šli zpět, aby pohlídali vchodové dveře," vzpomíná kriminalista Jaroslav Černý, který Chromkovu palbu přežil, protože se kulka zastavila o samopal, který měl na hrudi.
"Mezitím se v desátém patře zastavil výtah. Myslel jsem, že to jedou kluci. Pak jsem se otočil a na schodišti stál chlap s dvěma pistolemi - okamžitě začal pálit," vzpomíná Černý.
Vrah Chromek byl odsouzen k dvaadvaceti letům vězení. Martina Linhartová zůstala sama se čtyřletou dcerou. Z nejhoršího se dostala jen s pomocí přátel a kolegů svého manžela. "Nezapomněli na něj. To je pro mne nejdůležitější."
