Vdova, která dlouhé roky pracovala jako učitelka, poznala sedmatřicetiletého duchovního na jeho původním pracovišti. Láskyplné city v ní vzplanuly téměř okamžitě, když se totiž přestěhoval do Vídně, vytrvale za ním jezdila a vždy mu přivezla dárek. Na faře tak na muže čekala voda po holení, bílé růže nebo alespoň sušenky.
Ani v kostele nebyl kněz před svou "fanynkou" v bezpečí. Několikrát kvůli ní musel přerušit zpověď, při jednom z kázání se žena dokonce vrhla k oltáři, vzala monstranci a utekla. Při přijímání si zase před farářem klekala a dotýkala se jeho roucha.
Rakouskému knězi se Švýcarkou brzy došla trpělivost a obvinil ženu ze stalkingu neboli chorobného pronásledování. To je v Rakousku trestné, dvojice se tak znovu setkala před soudem.
Obhájkyně: Švýcarka byla jen silně věřící
Obhájkyně ženy ale měla pro chování své mandantky vysvětlení. Do Rakouska prý vdova za knězem jezdila jen proto, že měl velmi pěkná kázání a sloužil zvlášť hezké mše.
"Miluji ho křesťanskou láskou," tvrdila žena a dodala, že pro ni byl jako bratr. Obhájkyně před soudem také uvedla, že vdova k faráři vzhlížela a brala ho jako náboženskou postavu.
Žena přitom jednoho dne k duchovnímu přišla a pošeptala mu: "Já miluji tebe a ty mě, akorát to ještě nevíš. Jsme pro sebe stvořeni." Poté se údajně snažila faráři rozepnout kalhoty.
Podle soudní psycholožky trpí Švýcarka silnou poruchou osobnosti a má sníženou schopnost sebekontroly. Za své činy je ale odpovědná. Podle rozsudku musí ze sedmiměsíčního trestu strávit za mřížemi třicet dní. To si však odpykala už ve vazbě. Na zbývající půlrok má tříletou podmínku.
