Jenže pomsta je slepá a zlá. Až budou pachatelé (příčí se napsat mladíci) chladnou hlavou soudců spravedlivě odsouzeni, je tu ještě jedna chladná daň, kterou by měli svůj zparchantělý čin splatit: Natálčino léčení.
Holčička měla štěstí v neštěstí. Ačkoli byla při žhářském útoku na svůj domov popálena na 80 procentech těla (jen si tu hrůzu představme!), dnešní medicína už není úplně bezmocná. Natálka prodělala několik operací, nahrazují jí popálenou kůži umělou. Zázrak. Další zákroky, další utrpení Natálku čekají. Léčení třeba na celý život. - čtěte Popálenou Natálku zachránil "malý zázrak" a šest operací
Celý život by měli pachatelé za tu bolest platit, svědomím i finančně.
Léčba děvčátka stála zatím pět milionů. Další budou nutné. Pojišťovna by je měla na odsouzených vinících vymáhat. Ať pracují za mřížemi, ať platí po propuštění na svobodu, ať splácejí na stará kolena z penze – třeba až do soudného dne. Pak trest vyměří i vyšší moc.
Pozemská pojišťovna má ostatně vymáhání v popisu práce. Jako všechny veřejné instituce musí hlídat každou korunu, kterou jsme jí my občané svěřili – s vědomím, že naše peníze utratí účelně a tam, kde je to nutné. Každá koruna, natož milion, je právě ve zdravotnictví třeba – aby lékaři mohli nejen Natálce dopřát tu nejmodernější léčbu, která je k mání. Od toho zdravotní solidaritu máme. Šetřit na banalitách, velkoryse utrácet na těžké nemoci.
Pojišťovny však ne vždy vymáhají peníze tam, kde mohou. Třeba od všech viníků bouraček, od "kaskadérů-amatérů"... Někdy se o vinících nemoci či úrazu nedozvědí, jindy je vymáhání dražší než případný zisk z vrácení peněz, tak se přivřou oči, hrábne se do společného pytle zdravotních miliard a je to.
Zdravotnictví přitom bude potřebovat peněz čím dál tím víc. Reformy politici neudělali, třicetikoruna jim nalomila vaz. Do toho vlétla jako tajfun krize a my, podle odborníků, máme poslední rok dva, kdy je na tom zdravotní kasa dobře. V Maďarsku už dumají, kde a komu ve zdravotnictví sebrat miliardy. Seberou je pacientům, to dá rozum.
Napíše-li se, že mezinárodní instituce vybízejí státy, aby začaly s ohledem na krizi připravovat "omezení růstu sociálních a zdravotních závazků", přejdeme to čtení bez vzrušení. Jsou to slova téměř prázdná, věčným opakováním ztratila naléhavost. Bohužel.
Ale vezměme to konkrétněji. Dnes máme na léčení dohromady 220 miliard ročně, průměrně tedy dáme každý 22 tisíc. Někdo víc, jiný míň, za dalšího (téměř polovinu z nás) zaplatí z daní stát. Dvě kapsy jedněch společných gatí. Až bude za tři, pět, deset let zdravotnictví ouvej, kde bez reforem vezme peníze? Dosype je stát, jako to dělával v devadesátých letech? Těžko. Dobře už bylo, tučná léta se hned tak nevrátí. Zvýší se pojištění? Také těžko. Máme jedno z nejvyšších na světě a připočteme-li k tomu, že i ve výši sazby sociálního pojištění jsme na evropské špici, pak není kde brát.
Nehájím tady potisící poplatky. Musíme si zvyknout na vážnější myšlenku, která je nám zatím cizí, protože je nepohodlná: víc osobní odpovědnosti, méně "jednoho společného pytle" zdravotních peněz. Na jedné straně by měli víc platit například kaskadéři života (kuřáci, tlouštíci), na straně druhé viníci úrazů. Každá zakutálená koruna bude dobrá.
Jménem republiky a občanů: ať tedy pachatelé brutálního činu platí.
Jménem Natálky: doufejme, že i splácení milionů další choré mozky od podobných krutostí odradí. To není pomsta. To je výchovný trest.
