Ve většině západních zemí sice ještě existuje - podobně jako u nás - trestný čin pomluvy, jenomže jde o tzv. spící paragraf, který se již dávno nepoužívá. Rozhodně není jeho oprašování moderní trend. Tím je občanskoprávní řízení, ve kterém se napadená strana soudí o určitou finanční částku.
Chrání se tak mimo jiné i svoboda slova. Pokud někdo někoho pomluví v médiích, praxe je taková, že soudní při může prohrát vždy pouze vydavatel hanlivého či lživého tvrzení. USA existuje navíc praxe, že pokud je žalovaná osoba tzv. veřejnou figurou, nemá šanci v občanskoprávním řízení o nactiutrhání uspět. Pouze soudce posoudí, kdo je veřejná figura, ale ta sama může své síly dopředu odhadnout.
Je to zpravidla politik, milionář i známá herečka. Tito lidé mohou nactiutrhání snadno vyvrátit (říci, že to není pravda), protože je často pronásledují kamery i mikrofony. Když však šíříte pomluvy o svém sousedovi, kterého nikdo nezná, tak budete celý život platit, až se z vás bude kouřit.
To je Amerika. Jenomže tato praxe postupně zakořeňuje i jinde. Politici v západní Evropě se dnes již s médii nesoudí ani v občanskoprávním řízení, tedy o peníze. ypadali by úplně směšně. Jejich slovo, které vyvrací nařčení, má stačit a mít váhu.
U nás je to obráceně. Nejen že pomlouvačům z bulváru hrozí kriminál. Ale Šafránková s Abrhámem se sami vůbec soudit nechtěli. Vyřešila to za ně agilní státní zástupkyně, která sama od sebe podala na bulvární novináře trestní oznámení.
To je něco naprosto nevídaného. Možná měla zástupkyně ráda Tři oříšky pro Popelku či doktora Blažeje. Kdyby falešně nařkli z opilství pánskou krejčovou Růženu Šafránkovou ze Strakonic, bylo by jí to jedno.
Navíc pozor: příště může podat trestní oznámení jiný státní zástupce, který zbožňuje třeba Klause, Grosse, Železného nebo třeba Srbu a jenž bude mít pocit, že o nich média nereferují objektivně. A s hrozbou kriminálu za zády mohou být novináři zase o něco vystrašenější nebo - jak se dnes říká - vyváženější.
