Je pět hodin ráno. Předpověď sice slibuje teplý a slunečný den, ještě to však není poznat. Cestou k autobusu je mi zima, určitě je jen pár stupňů nad nulou. Potkávám flamendra, jak se potácí k domovu. Za chvíli jej však vystřídají poutníci - staří, mladí, rodiny s malými dětmi a kočárky.
Chvíli po zprávách vyrážíme. Farnost ze Šternberka - mého rodného města - na mši do Brna vypravila čtyři autobusy. Jeden bude pokračovat i do Staré Boleslavi.
Kaplan Zdeněk, který má náš autobus na starosti, se chopí mikrofonu. "Chvála Kristu," uvítá věřící a vyzve je k modlitbě. "Strážní andělé...," předříká a osazenstvo autobusu mu šeptem odpovídá. Projíždíme kolem herny, neonová světla vykreslují siluetu opozdilce, který se zapomněl na barovém pultu. Opouštíme město, do tmy za okny zní modlitba Pod ochranu tvou se utíkáme.
Přečtěte si: Papež sloužil v Brně mši pro sto dvacet tisíc věřících |
Na východě se objevila jitřenka. Za okamžik ji vystřídají první červánky, obloha bledne. Cáry mlhy, které se válejí podél dálnice, tu a tam prořízne škleb politika na bilboardu, který slibuje vše možné.
Osazenstvo autobusu spí, nebo rozjímá. Od Slavkova už pravý jízdní pruh patří výhradně autobusům. Postupně se k sobě přibližují, sem tam se nějaký přidá z připojovacího pruhu, někteří řidiči předjíždějí. V ranním světle připomínají korálky růžence.
Kaplan rozdá programy a lístky, chvíli čekání vyplní oragnizačními pokyny. Parkujeme ve žluté zóně, tak dva kilometry od letiště Tuřany.
Okamžitě se připojujeme k proudu poutníků. Optimistická nálada, po levé straně se mezi poli vyloupne areál, ze kterého se line hudba. Kytary, bubínky a zpěv nábožných písní jde poutníkům v ústrety.
Fotím z mostu dav, když zaslechnu zpěvný hlas odněkud zespoda: "A tutaj mám takový špagátek. Ten roztáhneme a šeci se chytíte. Nebudu vás nikde honit. Dyž řikám šeci, tak šeci." To jeden muž pořádá sedmnáct nezvedených klučisek před tím, než se do davu vrhnou. Poslušně za ním cupitají jako ovečky.
"Dnes tu bude pán, dnes tu bude pán," volají poutníci. Kolem je slyšet slovenštinu, polštinu. Cestu lemují sloupky a podnikaví Poláci do nich zapichují vlaječky Vatikánu, s papežem i městem Brnem. "Malá za pade, tadle za stovku," odpovídá obchodnice na dotazy. Vlaječky jdou z ruky do ruky, nestačí je ani doplňovat.
Vstupujeme do areálu. Z pódia nás vítá úvaha režiséra Jiřího Stracha, kterého vystřídá muzika Hradišťanu a Kantilény Brno. Plocha se zaplňuje, sbor předzpívává a masa mu odpovídá při nácviku písní. Přilétá speciál s prezidentem.
Chvíli po něm i s papežem. Lidé se hrnou k okrajům sektorů směrem k letištní ploše. Vojáci a pořadatelé mají co dělat, aby je udrželi. Za okamžik už papež projíždí mezi sektory a žehná věřícím. "Nic neuvidím," strachuje se dívka na vozíku.
Utíkám do sektoru plného ministrantů a nižších kněží. Mše začíná, papež Benedikt XVI. si přeje, aby se na ni všichni soustředili. Jako mávnutím kouzelného proutku všichni utichnou, záplava vlaječek zmizí. Kolem mě jsou jen bílá a černá roucha věřících. Sem tam se mihne mnišská kutna. Věřící sedí na stoličkách nebo na zemi, někteří leží. V pravidelných intervalech je však nutné povstat. Jako v kostele.
Na konci areálu, hned u kotvy, stojí ti, kteří sem dorazili v krojích. Jdu tam. Záplava barev, volánků, stuh, čepců a per. "Bratři a sestry, s radostnou důvěrou prosme našeho Pána a volejme: Pane, smiluj se!" vyzývá papež a více jak 100 tisíc lidí mu odpovídá Kyrie, Kyrie eleison. Běží mi mráz po zádech.
Dívky v bohatě zdobených a nařasených krojích si klekají, papež udílí požehnání. Od pódia vycházejí kněží, každý má v ruce misku s tělem páně. V každém sektoru pod velkým deštníkem ve vatikánských barvách se koná svaté přijímání. "Corpus dei," řekne kněz a vloží hostii do úst poutníkových.
Mše se chýlí ke konci, nejdřív v průvodu odcházejí vysocí kněží, pak papež nastoupí do papamobilu, kyne poutníkům, za kotvou zahne na letištní plochu a po chvíli mizí ve svém speciálu, "Vyčkejte ve svých sektorech," vyzývají organizátoři věřící. "Budeme odcházet organizovaně." Přesto se stovky lidí neudrží a přiskočí k plotu, který lemuje letištní dráhu. Letadlo s papežem se odlepuje od země a míří ku Praze.
Masa se dala do pohybu, tisíce nohou víří žlutý prach. Někteří při odchodu volí zkratku přes pole. Já taky, v půli cesty toho však začínám litovat. Chůze po oraništi je značně namáhavá, shoduji se s asi sedmdesátiletou paní. Naštěstí jsme již blízko cíle.
Po pravici klopýtá mnich. "Jdeš pobosky?" povzbuzuje jej z valu dálnice jeho kolega. Je z toho šťastné setkání, tisknou si ruce a smějí se. Bůh byl dnes mezi námi. Amen.
