Své první miminko tak viděla až druhý den po porodu. Domů se dostala až po deseti dnech pobytu v porodnici. "Vozili ke mě na pokoj Matyáše po třech hodinách na krmení, jak to bylo tenkrát běžné. Jelikož se poprvé díky dlouhému odloučení nechtěl k prsu přisát, sestřičky mi ho, když měl hlad, tajně na sesterně dokrmovaly glukózou. On pak při kojení spal, protože byl najedený. Mně se tudíž přestával tvořit dostatek mléka a musela jsem v přikrmování pokračovat i doma," říká.
Kvůli tomuto zážitku Janě chyběla jakákoliv porodní zkušenost, a tak nebýt jejího vlastního zájmu, absolvovala by za deset let svůj druhý porod téměř jako prvorodička.
"Podruhé jsem se na vše chtěla důkladně připravit. Nakoupila jsem si zahraniční literaturu a obvolávala všechny své známé v cizině," vypráví Jana. Kamarádi jí prozradili, že jako matka vlastního dítěte má právo na absolutní svobodu. Rozhodla se tedy zodpovědně, že chce rodit přirozeně.
"Realita byla naprosto šílená. Ke svému gynekologovi, který mě měl odrodit, jsem chodila celých devět měsíců, a tak jsem si myslela, že mě zná. Neměla jsem žádné komplikace, očekávala jsem porod bez komplikací a počítala jsem tedy s tím, že mi doktor dá možnosti na výběr. V porodnici jsem s ním o tom chtěla diskutovat, on mi však řekl, že na to máme celou noc," říká Jana.
Lékař se však mýlil, neboť vlastní porod začal během hodiny a na rozhovor nebyl čas.
"Až později mi došlo, že se se mnou nechtěli raději bavit kvůli mým informacím. Na počátku porodu jsem byla na pokoji s maminkou, která ležela na zádech s kapačkama v rukách a trpěla hroznými bolestmi. Radila jsem jí, aby vstala a chodila, že se jí uleví. Ona mi ale jako laikovi nevěřila. Když to zjistily porodní asistentky, které se celou dobu dívaly na televizi, přestaly se mnou komunikovat úplně. Jenom mi rozkazovaly. Při předporodním vaginálním vyšetření lékařem jsem ani nestačila zaregistrovat, že ke mě přiskočila sestra a během deseti vteřin mě oholila a ještě mě pořezala. Na mou otázku, co to dělá, že jsem to nechtěla, odpověděla, že je to u nich běžné. Stejné to bylo i s podáváním klystýru. Potom už jsem na své požadavky rezignovala," říká dnes už s ironickým úsměvem Jana.
Jediné, co se jí tenkrát podařilo prosadit, byl porod bez opiátů. Porodila totiž tak rychle, že jí injekci dát nestihli. Hráz ale nastřihli také bez ptaní.
"Když mě dovlekli na sál, hledala jsem nějakou stoličku nebo porodní vak, protože jsem měla chuť rodit v podřepu. Nic jsem ale neviděla, a tak mě nakonec donutili si lehnout na záda s nohama přivázanýma do třmenů. Když jsem namítla, že ležet nechci, doktor i sestry opáčili, že jim by se také nechtělo," vzpomíná dnes s úsměvem maminka dvou zdravých dětí.
Podle jejích slov se jí kvůli množství příkazů porod na chvíli zastavil a musela se na pokyn lékaře přizpůsobit a tlačit. Z toho pak měla i poporodní depresi.
Ačkoli Jana Novotná tentokrát porodila bez jakéhokoli umrtvení, nesáhla si na své miminko, stejně jako tomu bylo u prvního dítěte. "Přinesli mi ho, až zabalené. Sestra se zeptala, jestli ho chci přiložit k prvnímu kojení. Jelikož ale v zápětí zjistila, že je studené, nestihla jsem se ho ani dotknout," vypráví.
V podobné poporodní depresi jakou měla sama, skočila její sestřenice pod vlak. "To už jsem o problematice začala opravdu přemýšlet do hloubky. Když jsem si přečetla v novinách článek o hrůzném porodu, jaký jsem sama zažila, kontaktovala jsem autorku a založily jsme Hnutí za aktivní mateřství. Snažíme se, aby maminky měly svobodu, ale bohužel se nám to daří jen velice málo," konstatuje plna emocí Jana Novotná.
 "Při porodu jsem prožívala trauma," říká jednačtyřicetiletá Jana Novotná, která má za sebou dva porody. S oběma měla negativní zkušenosti, oba přitom probíhaly ve stejné porodnici - v Ústavu pro péči o matku a dítě v Podolí. Poprvé porodila císařským řezem, podruhé odešla z nemocnice s velkým traumatem. (19. dubna 2001) |
