Zřetelných příkladů je dost a dost. Berlínské olympiádě v roce 1936 vévodila nacistická propaganda stejně jako atletické události.
Během studené války přispěla "pingpongová diplomacie" k oživení vztahů mezi Čínou a Spojenými státy. Německo v roce 1990 vyslalo společný olympijský tým, ještě než se země znovu sjednotila.
Proč nás tak nenávidí?
Tvrdit, že politiku a sport lze v dnešním mediálním věku oddělovat lépe než v minulosti, je obzvlášť naivní. Olympiáda byla Pekingu udělena na základě směsi ekonomických a politických důvodů a Čína po hrách toužila z týchž důvodů.
Současné napětí mezi Čínou a (především) západním veřejným míněním v předvečer pekingské olympiády je důsledkem nekompetentnosti, pokrytectví a oprávněného, leč kontraproduktivního rozhořčení.
Nekompetentnost Číny, která se projevila v jejím přístupu ke krizi v Tibetu, by neměla nikoho překvapovat. Čínský režim je, prostě a jednoduše, obětí své neschopnosti se reformovat. Čína olympiádu považovala za symbolickou příležitost upevnit a oslavit své nové postavení ve světě.
Vyvedeni z míry děním v Tibetu a nakažlivostí a popularitou toho, co označují za "protičínské" nálady, vládci Číny se uchýlili k tradičním nástrojům autoritářských režimů a proti západním kritikům obracejí hluboce zakořeněný nacionalismus a pocit pokoření svých občanů.
Číňané se dnes zdají stejně udivení údajnými výtržnostmi proti olympijské pochodni v Londýně, Paříži a San Francisku jako Američané v roce 2001: "Proč nás tak nenávidí?" "Co jsme jim udělali?"
Čínský režim, odstřižený od globální politické reality a neschopný pochopit smysl "občanské společnosti", pobízí svou společnost k výrazům vzdoru proti všem, kdo "nerespektují Čínu", což jen zesiluje negativní reakce.
Jakási třetí cesta
Jenže pokrytectví Západu se nekompetentnosti čínského režimu téměř vyrovná. V okamžiku, kdy mezinárodní společenství "udělilo" olympiádu Číně, prokázal Západ, jak málo dbá na lidská práva a demokracii. Myšlenka, že čínský režim zemi rychle reformuje v otevřeného, umírněného a přívětivého obra, byla buď úskokem, obrovským nepochopením, anebo jen toužebným přáním.
Dilema, jež Čína pro demokratické režimy představuje, je pochopitelné. Sevřeny mezi zoufalou potřebu financí a trhů a nutnost zohledňovat mínění svých občanů, kolísají mezi odsuzováním a utěšováním Číny a usilovně se snaží najít soudržný postup, jenž by hájil zásady Západu, aniž by poškozoval jeho ekonomické zájmy.
Teď je Západ přesvědčen, že "třetí cestu" našel a hrozí bojkotem slavnostního zahájení olympiády, nikoli však her samotných. Čínský lid, sportovci z celého světa i planeta lačnící po "chlebu a hrách" tedy dostanou své, ale čínským vládcům pohrdání lidskými právy a mezinárodním veřejným míněním neprojde jen tak. Problém tkví v tom, že takové rozhodnutí vyžaduje naprostou odhodlanost vlád dostát svým slovům.
Bez iluzí
Vliv pobouření je nezbytnou složkou transparentního a vzájemně závislého světa, který ztratil výsadu nevědomosti. Selektivní reakce na činy diktatur ale mohou být problematické a kontraproduktivní.
Čína je v dobrém i ve zlém velmocí opřenou o status quo a nechce rozbouřit hladinu mezinárodní soustavy; je velmocí do velké míry spokojenou se svým novým postavením, která si ovšem nepřeje, aby se režim transformoval, obzvlášť skrze vnější nátlak ne.
Nedělejme si iluze: žádné "podmínky" vynucené zvenčí nepovedou ke vzniku "Číny, jakou si zasloužíme", tak jako se nám po druhé světové válce díky procesu integrace a usmíření dostalo "Německa, jaké jsme si zasloužili".
Pokud Číňané svůj politický systém reformují a zlepší své výsledky v oblasti lidských práv, nebude to v důsledku něčeho, co řekneme nebo uděláme my na Západě, nýbrž proto, že pochopí, že nedostatečnost právního řádu ohrožuje jejich dlouhodobou ambici být silní a respektovaní.
© Project Syndicate
Autor je zakladatelem a předním poradcem Ifri (Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy), v současnosti vyučuje na Evropské univerzitě ve varšavském Natolinu.
