Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Z dětského domova jdou rovnou na ulici

aktualizováno 
Mezi mladými bezdomovci převažují lidé, kteří vyrostli ve státních dětských domovech. Jejich osud je přitom důsledkem špatného systému zdejší ústavní péče. Ten obraz zná každý, kdo jel někdy pražskou noční tramvají: zpustlí muži klimbající s hlavou mezi koleny, kteří jezdí z konečné na konečnou. A nevraživé nebo alespoň rozpačité pohledy ostatních pasažérů, kteří na nešťastníky koukají spíš jako na obtížné chuchvalce páchnoucích hadrů než jako na strádající bytosti.

"Cestující si k nám chodí často oprávněně stěžovat na zápach. Hlásíme stížnosti i na dispečink, ale policie tyto případy nechce vůbec řešit. Prostě k nim nejezdí," stěžuje si řidič tramvaje Antonín Dub.

Naopak bezdomovci si stýskají, že jim řidič často neotevře dveře a musí na konečné čekat na další tramvaj.

Statistiky neexistují
Žádné statistiky o tom, kolik lidí vlastně žije na ulici, k dispozici nejsou. Nemají žádné bydliště, zaměstnavatele, neplatí daně. Jejich počet se dá jen odhadnout.

Jasné je ale jedno - na několik set míst v noclehárnách a azylových domech, které provozuje Armáda spásy, Naděje a další neziskové organizace, připadá několik tisíc lidí bez domova. "V Praze chybí řádově tisíce lůžek," prohlásil před letošní zimou vedoucí střediska Naděje v Bolzanově ulici Miroslav Švára.

Alarmující je však ještě jedna věc. Většina z mladých lidí bez domova vyrostla ve státem provozovaných zařízeních. Ze čtyřiceti náhodně vybraných mladých bezdomovců ve střediscích Naděje a Armády spásy prošli všichni náhradní rodinnou péčí - nejčastěji dětským domovem nebo výchovným ústavem, dvanáct z nich žilo v pěstounské a čtyři v adoptivní rodině. Podobnou zkušenost mají i lidé z občanského sdružení DOM, které nabízí lidem od 17 do 24 let bydlení a pomoc. Podle Dariny Bártové prošly státními ústavy asi tři čtvrtiny jejich klientů. I v tomto případě však schází přesná data o tom, kolik dětí z ústavů v životě uspěje a kolik jich naopak prožije nějakou dobu na ulici - ústavy další životní dráhu svých odchovanců nesledují.

"Lidé, kteří vyrostli v ústavu, neuspívají. Mají nižší sociální dovednosti i psychickou stabilitu," říká Darina Bártová. I kdyby se totiž vychovatelé snažili sebevíc, kolektivní výchova není dobrým startem do života. "Kvůli střídání vychovatelů si dítě nemůže utvořit ucelený obraz okolního světa, zažít hlubší citový vztah k určité osobě. V důsledku toho nemá odstup, ostych, zábrany, nemůže ani znát, co je věrnost a spolehlivost," píše Zdeněk Matějček, odborník na dětskou psychiku.

Většina ze zmíněných čtyřiceti mladých bezdomovců si kromě chybějícího vztahu k blízké osobě odnášela do života i další handicap: chybějící vzdělání (10 nemělo ukončenou ani základní školu, dalších 20 mělo jen základní školu, 6 bylo vyučených a naopak jen 4 z nich vystudovali střední školu). Většina ústavů totiž nenechává děti rozhodnout se o budoucím povolání svobodně. "Dítě nemá moc na výběr.

Dostane nabídku několika oborů a musí si mezi nimi zvolit," říká terapeut ze sdružení DOM Adam Dědič. A navíc, lidé z ústavů nemají žádné zázemí a nejsou připraveni na běžný život. Neumí vařit, nakupovat, vycházet s penězy, komunikovat s úřady. Mají také nižší sebedůvěru, protože ústavy nedodržují základní lidská práva (například je stále možné zavřít vzdorujícího nezletilce na samotku).

Desetkrát víc než v Británii
Přesto u nás vyrůstá v ústavech víc dětí než kde jinde. Zatímco třeba v Británii připadá na 11 milionů dětí jen 6 tisíc v ústavní výchově, u nás roste bez rodičů 7,5 tisíce dětí z 1,7 milionu. Zdejší sociální pracovnice totiž často navrhují a soudy potvrzují odebrání dítěte z jeho rodiny. Jen ve zlomku takových případů je důvodem týrání nebo zneužívání dítěte či jeho trestná činnost, většinou k podobně extrémnímu kroku stačí, že rodina má málo peněz, problémy s bydlením, nedokáže se dostatečně starat o domácnost nebo dítě často nechodí do školy. Pro dítě je přitom daleko lepší pomoc rodině než cesta do ústavu.

Ani zdejší obrovské domovy pro desítky dětí nemají ve světě obdobu, většina z nich tam žije v malých rodinných komunitách.

Letos v březnu poslanci přijali zákon o ústavní výchově z pera ministra školství Eduarda Zemana, který nahradil dosavadní vyhlášku. "Ten dokument vychází z představy, že současný systém ústavní výchovy je třeba zachovat. Což je špatně, zákon měl být využit k hlubší reformě. Dám do Zprávy o stavu lidských práv požadavek na změnu pojetí a cílů ústavní výchovy," komentoval to tehdy vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab.

Na podobu zákona reagovalo i sdružení DOM. Zastřešuje tým tří desítek odborníků, lidí z neziskových organizací i státních úředníků, kteří pracují na projektu Proměna. Jeho cílem je iniciovat reformu péče o ohrožené děti a děti bez zázemí. V tuto chvíli je hotova zpráva o současném systému a jeho porovnání se systémem holandským a britským. "Do konce června by měla být hotova nová koncepce," říká ředitelka sdružení DOM Michaela Svobodová. "Pak chceme iniciovat veřejnou diskusi a začít spolupracovat s politiky s cílem, aby stát převzal naše podněty a změnil legislativu."

Musí být bezdomovcem, o běžném životě ho totiž nic nenaučili

Matku viděl za svůj život čtyřikrát. Dnes devatenáctiletý František Červeňák prošel kojeneckým ústavem, několika dětskými domovy a výchovným ústavem. Prožil přímo učebnicové dětství pro to, aby se stal bezdomovcem. Takových, jako je on, přibývá - takových, které k životu na chodníku nebo v tramvaji neodsoudila jejich vlastní chyba, ale jiní.

Loni na podzim opustil František Červeňák brány ústavu. "Dali mi bednu oblečení, budík a takové věci, deset tisíc, odvezli mě do Prahy a ubytovali v charitě - v domě patřící Naději," vzpomíná na svůj start do života. "Byl jsem rád, že jsem konečně venku, ale na druhou stranu jsem z toho měl strach." Ukázalo se, že právem.

"Sehnal jsem si práci, dva měsíce jsem pokládal zámkové dlažby. Pak mě šéf vyhodil, že jsem byl moc pomalej. V Naději mi řekli, ať si rychle najdu jinou práci, nebo mě jinak vyhodí z ubytovny. Jenže já jsem ji nenašel." Tak se na začátku zimy ocitl na ulici. "První den to šlo, nebyl jsem ještě zmrzlý a hladový. Procházel jsem se po městě, zašel do Naděje za kamarády. Druhý den už to bylo divný." Na ulici prožil dva týdny. Jídlo mu nosili kamarádi, spal v tramvaji nebo v odstavených vagonech na nádraží.

K takovému životu však směřoval už odmalička. Mezi mladými lidmi na ulici tvoří totiž převážnou část odchovanci dětských domovů a výchovných ústavů. Ukazuje se, že spíš než oni sami má odpovědnost za jejich osud způsob, jakým se s nimi zachází a čím je do života vybaví státní ústavy.

"Máma mi říkala, že do děcáku mě chtěl dát táta. Nevím, jestli je to pravda nebo není," vypráví tiše útlý mladík s náušnicí v uchu. Pak vzpomíná, jak ho běžné pubertální odmlouvání v patnácti přivedlo do diagnostického ústavu: "Dělal jsem menší problémy. Neposlouchal jsem. Když mi vychovatelka třeba nařídila - ukliď po obědě kuchyň, já hned, že to dělat nebudu."

Z domova prý odcházel s tím, že když se bude chovat dobře, po dvou měsících se zase vrátí zpátky. V opačném případě ho měl čekat "pasťák". "Choval jsem se dobře, ale v děcáku už mezitím nebylo místo. Tak mě dali do výchovného ústavu v Králíkách," říká. Tam bylo podle jeho slov všechno "přísnější". Zatímco z dětského domova mohl jako každé dítě, které žije se svou rodinou, odejít ven - stačilo se jen zeptat a říct, kdy se vrátí, ve výchovném ústavu bylo něco takového nemyslitelné. "Ven jsme mohli jen ve skupinkách, s vychovatelem," vzpomíná mladík. Na samostatnou nedělní hodinovou vycházku se prý dostal tak jednou za měsíc, když nasbíral potřebný počet bodů za dobré chování. "Jednou jsme s kamarádem utekli, a než jsme se stihli vrátit, chytli nás policajti," vypráví. Týden na samotce čtyři krát čtyři kroky ho prý od dalších výletů za zeď definitivně odradil.

Ani o svém budoucím povolání se František nemohl rozhodnout svobodně. "Chtěl jsem dělat kuchaře," říká. Místo vlastní volby však dostal papír se seznamem několika oborů, mezi kterými si má vybrat. "Kuchař tam nebyl. Říkal jsem si: snad tam bude alespoň truhlář. Ale taky tam nebyl. Nakonec jsem šel na zedníka."
Během letošní zimy, když byl v největší krizi, obcházel bez peněz jednu ubytovnu za druhou. "Byl jsem snad ve dvaceti. Místo nebylo. Neměl jsem ani těch 40 korun, které stál jeden nocleh."

Když začalo mrznout, od kamaráda si půjčil tlustou bundu. "Pak jsem si ale začal všímat, že se po mně lidi otáčí, ošklíbají se. Uvědomil jsem si, že ta bunda hrozně smrdí. Přestal jsem ji nosit," dodává. Po dvou týdnech na ulici ho oslovila spolupracovnice občanského sdružení DOM a odvedla do jejich Domu na půl cesty.

Dnes se František učí kuchařem. "Kuchaře chce dneska každý, snad si seženu i nějaké bydlení," říká. "Chtěl bych bydlet v Praze nebo alespoň někde, kde to znám."

Autoři:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Lubomír Zaorálek v debatě s Andrejem Babišem na festivalu Benátská! v Liberci...
Babiš ve vládě, to nesmíme dopustit, říká volební lídr ČSSD Zaorálek

Volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek si neumí představit, že by se sociální demokracie ocitla v jedné vládě s šéfem ANO Andrejem Babišem obviněným kvůli dotaci...  celý článek

Zlínský lyžařský svah
Úleva pro sportovce ve Zlíně. Soud zastavil insolvenční řízení

Insolvenční řízení se Sportovními kluby Zlín, které vlastní největší sportoviště ve městě, zastavil brněnský krajský soud. Pokud rozhodnutí nabude právní moci,...  celý článek

Zemřel válečný veterán Antonín Štícha. Za války spolupracoval s odbojem a...
Zemřel válečný veterán a účastník Pražského povstání Antonín Štícha

Zemřel válečný veterán Antonín Štícha, bylo mu 93 let. Za druhé světové války spolupracoval s odbojem a zapojil se do Pražského povstání. Do armády se...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.