Jedna věc na světě Pavla Béma nesmírně trápila: lež. Kolikrát by pro ni i zemřel. Pavel Bém, jak známo, byl horolezcem a skautem. Byl však také tajným lidovcem. V noci se převlékal za Cyrila Svobodu a četl Desatero.
Pavel Bém rád šťoural politické oponenty v uchu. Jako ve všem, byl i zde velmi aktivní. Ráno, hned jak se probudil, už se sháněl po Cyrilu Svobodovi nebo Mirku Topolánkovi, aby se jim mohl pošťourat v uchu. "Ucho, okno do duše," tvrdil.
Jako tuhle, potká Cyrila Svobodu a hned mu vrazí ukazováček do levého ucha. "Neslyším," řve Svoboda. "Cyrile, jsi křesťan, nelži," zaskučel bolestí Bém a tvář se mu stáhla utrpením. Kdepak, málokdo byl pro deset Božích přikázání ochoten trpět. Možná, první křesťané, pak mistr Jan Hus, dnes už jen Pavel Bém.
Prezident Václav Klaus se ve Staroměstské radnici rozloučil s končícím primátorem Prahy Pavlem Bémem. (4. listopadu 2010)
Pavel Bém, jak známo, byl muž a jako takový rád podával mužné výkony. Nejdřív pořád někam šplhal. Pak zase šel z kopce. Byl to sešup, až se zdálo, že mu snad nezbude než se zavrtat pod zem.
Bibli bral do ruky Pavel Bém denně. Nejenom bral, on si denně kupoval novou. Proč asi? Nu, jestli náhodou už neproběhl audit Desatera. To by potom Cyril Svoboda koukal.
Jako každého dne si Pavel Bém koupil v trafice Bibli a vychloubačně bloumal kolem Paláce Charitas, sídla lidovců, s otevřenou Biblí v ruce. Vtom se zvedl prudký vítr a vyrval Bémovi Bibli z ruky. Bém běží za Biblí do křoviska a haluze mu poškrábou obličej. Snaží se utéct a upadne mu polobotka. Poskakuje po jedné nožce a prasknou mu šle. Drží si kalhoty v hrsti a ztratí šálu. Skloní se pro ni a někdo mu zezadu napne gumu na trenýrkách. Ohlédne se a dostane pěstí do nosu. Kdosi mu vrazí ukazováček do ucha a šťourá se mu tam. Náhle se probudil. Měl poškrábaný obličej, nos krvavý a v uchu mu hučí. Vyklonil se z okna a zoufale volal Klause. "Neslyší..." fňuknul. Pak se zavřel do skříně a trucoval.
Václav Klaus a Pavel Bém na předvolebním koncertě ODS. (21. října 2008)
Jak známo, Pavel Bém byl politikem a jako takový stále něco řešil.
Jako tuhle řeší a řeší, jde kolem prezident Klaus a hned volá: "Jestli tady někdo něco řeší, pak je to jedině Pavel Bém." Bém se dojetím rozplakal.
Jednou přirazil Klaus prezidentskou limuzínu k chodníku, po kterém indiánským během (sto metrů běhu, sto metrů chůze) běžel Bém do práce, a zeptal se: "Taky si myslíte, Pavlíku, že je Topolánek špatný politik?" Bém se už už chystal souhlasně přitakat, ale vtom si vzpomněl, že nedávno dostal do nosu pěstí a někdo se mu šťoural v uchu. Trapně mlčel. Pak si uvědomil, že se mu to možná jenom zdálo, ale to už prezidentská kolona mizela v prachu. Bém se hrůzou osypal.
Pavel Bém měl v pracovní skříňce ve své šatně na magistrátě rozličné politické zbraně. Zteřelý skautský opasek s heslem "Buď připraven", cepín, dva páry zavařených termospodků, sušenou Kaplického chobotnici, falešné vousy, falešného a prázdného Topola, originál Jančíkovy diplomové práce z plzeňské právnické fakulty, krumpáč z výkopu svého prvního pražského tunelu, skautské desatero, deset Božích přikázání, Foglarův modrý život, Maeterlinkova modrého ptáka, modrého ptáka, Klausovu modrou planetu, a dokonce charakter. Ten však, kupodivu, poslední dobou ne a ne najít.
Také jednou se Bém hrabe ve skříňce, hledá charakter a valí se kolem Jančík. "Máš v téj bedně pěknej humus, Pavlíku, ha, ha, ha..." zahalasí.
Jančík, jak známo, měl rád děti, podobně jako hrabě Tolstoj je hladil po hlavičkách. Tak vám jednou jde Jančík po svém Smíchově a před ním kráčí Bém. Bém, jak známo, byl nevelkého vzrůstu. "Dohoním toho pacholíka a pohladím si ho po hlavičce," rozběhl se Jančík za Bémem. Bém se vyděšeně dal na útěk. Běží oba kolem ministra vnitra Peciny. Ministr se hned rozběhl za nimi. Tak všichni běží a běží... Bém s Jančíkem později vydali prohlášení, že jsou obětí nevybíravého policejního pronásledování ze strany opozice.
Pavel Bém, jak známo, mnohokrát mluvil o tom, že je pro pravdu připraven podstoupit ještě na této zemi Boží soudy. "Palte si mi ruku žhavým železem, strčte mi ji do kotlíku s bublajícím olejem, potopte mne pod ledovou vodu! Neprozradím a neprozradím!" V tomto smyslu měl Pavel Bém skutečně čisté svědomí. Ne jako Gogol, který neměl svědomí žádné. V mládí prohrál nevěstu v kartách – a nedal ji!
Pavel Bém byl okultista. Ale uměl rozlišovat. Třeba Topolánka považoval ve své straně za černou duši, zatímco Václava Klause za duši zbloudilou. Jen Jančíka vnímal ryze materialisticky. Říkal: "Kdepak, Jančík. To je aspoň politik! Kam sáhneš, vždycky něco najdeš!"
Milan Jančík byl právě zvolen starostou
Milan Jančík a Miroslav Donutil
Jednoho rána se Bém převlékl za Jančíka a zkusil najít charakter. Strčí hlavu do skříňky, nic nevidí. Sune tučné tělo dále a uvázne. Není cesty tam ani zpátky. Nu, my milovníci dětských příběhů a pohádek bychom řekli: Kdybys zůstal hobitem, nebyl bys Jančíkem! Však taky Jančík, když šel kolem, vůbec nic nechápal. "Co to je za humus? Jak to, že já, Jančík, trčím z Bémovy skříňky! Vždyť už tam dávno není co brát. Proč bych tam asi lezl, né?"
V jednom městě žili byli Bém, Jančík, prý i Šteiner a Richter. Nikdo nevěděl, co vlastně dělali. Snad někde v továrničce na dukátové buchtičky s krémem, možná v půjčovně lodiček či jako hlasatelé stanic v metru. Tak byli nenápadní. Nenápadní tělem i duší. Nenápadně žili, nenápadně pracovali. A nenápadně pomáhali vlasti a bližním. Možná už někteří i obětavostí nenápadně umřeli a měli nenápadný pohřeb. Možná jen nenápadně usnuli. Nerušme je, prosím, v jejich díle pro vlast. *
