Olga Zubová, jak známo, byla poslankyní sněmu. Jako taková ráda dělala něco dobrého pro občany této země. Také jednou, cestou vlakem z Kutné Hory do Prahy, byla jata nezadržitelnou touhou: "Co dobrého mohu ještě pro občany této krásné země udělat?" tázala se sebe sama. Trýznila se, dokud nevstoupila do Sněmovny. Všude pobíhají nějací lidé; modří, oranžoví, černí, rudí, zelení i tmavozelení, plno podmračených mužů a žen. A tehdy to Olgu napadlo: "Nebudu dávat do esemesek pět smajlíků, ale rovnou deset!"
Olga Zubová. V dobách, kdy nebyla Paroubkovým hlasem; září 2006.
Manžel poslankyně Zubové, jak známo, maloval nejmocnější tohoto světa a obdarovával lidstvo jejich portréty. "Mám už pět papežů, čtyři dalajlamy, Saddáma Husajna i Jásira Arafata, osm generálních tajemníků, dvanáct generalissimů, dvě stě Klausů, dvě stě Putinů, jednoho Havla, dva tři Masaryky, čtyři Bémy a čtyři Topolánky. Dále dvojportréty: Jakl s Hájkem, Zeman s tlačenkou, Rath s Rathem, Zeman s becherovkou, Jandák s Radou České televize. Paroubek s první manželkou, přemalovaní na Martina Bursíka s Kateřinou Jacques, přemalovaní na Paroubka s druhou manželkou. Bratru nějakou tu dvacítku předsedů KNV, ONV, MNV a pět starostů Kutné Hory. Portrétoval jsem samotného Pána Boha, Krista ukřižovaného, tebe Oli, nahou a ukřižovanou. Čeho mohu já dosáhnout ještě více," zadumal se ráno u čaje. "Portrétuj hymnu," navrhla mu Zubová. "Ale tu naši, českou, chi, chi." Mistr Zubov tedy začal portrétovat hymnu. A je třeba při vší skromnosti říci, že mu šla práce náramně od ruky. Nanášel na plátna příslušné barvy, a když byl zrovna u verše "... a to je ta krásná země, země česká, domov můj", objevila se v koutku jeho oka slza. Pomalu sklouzla po tváři a rozpila se něžně na plátně.
Olga Zubová s manželem, malířem Vladimírem Zubovem.
Jindy zase, cestou vlakem ze Sněmovny do Kutné Hory, nenapadlo Olinku Zubovou dočista nic.
Olga Zubová nadevše milovala přírodu. Kolikrát šla jen tak ven za město, na pole, na luka, do lesů. Jako onehdá. Jde, jde, pozoruje sluníčko a přemýšlí. "Proč je to na světě tak zařízeno, že ve Sněmovně je tak málo přírody? Tak málo sluníčka?" Inu, my, šťouralové, bychom řekli: "Všude mají tolik přírody a tolik sluníčka, kolik si zaslouží." * Olze Zubové, na rozdíl od Ivana Langera, nezapáchali prostí lidé. "Portrétuj také někdy nějakého prostého člověka, třeba Matěje Stropnického s kozou," nabádala kolikrát svého muže. Ale Mistr ne a ne. Kdepak, on a tvořit na politickou objednávku!
Mnohokrát poslankyni Zubovou zlí a špatní lidé žertem pokoušeli, aby používala jiné příjmení. Správně se má prý jmenovat Zubovová. Neboť jinak by se prý musel její manžel jmenovat Zub. Chápete to? I člověk, který má zcela zvrhlý smysl pro humor, by se měl stydět! Vždyť i poslanec Jandák mluvil několikrát ve Sněmovně o potřebě žen v politice.
Nikdo na světě, jak známo, neviděl ještě dva motýly srazit se ve vzduchu. Až poslankyni Zubové se to povedlo. Stalo se to jistého májového rána ve vlaku na trase Kutná Hora - Praha, někde u Hlízova. Vzduch se tetelivě chvěl, okénkem vletěl na chodbičku motýl a srazil se s Olinkou Zubovou. Jakýsi Tvrdík o tom dokonce napsal báseň.
Zpěvák Daniel Landa
Jednou se pěvec Dan Landa dozvěděl, že Vladimír Zubov portrétoval už všechny duchovní vůdce v dějinách lidstva: Pána Boha, Krista, dalajlamu, několik papežů, pár generalissimů, Jakla s Hájkem, bratru nějakou tu dvacítku předsedů KNV, ONV, MNV a pět starostů Kutné Hory. Zrovna v tu chvíli se to dozvěděl i pěvec Honza Nedvěd. Co to má znamenat, kladl si každý z nich otázku? Jak je to možné, že dosud Mistr Zubov nebyl poctěn vytvořením mého portrétu? Oba vskočili do saní a každý svojí cestou hned letí do Kutné Hory. Srazili se ve dveřích ateliéru Mistra Zubova a ztratili řeč. "Haf, haf," hafal Landa. "Ňaf, ňaf," ňafal Nedvěd. A tak stále dokola celé dny. Co měl nebohý Mistr činit s takovou uňafkanou cháskou uměleckou? Lidé se srocovali, chtěli slyšet písně. A Landa hafá, Nedvěd ňafá. Co si myslíte, že učinil Mistr Zubov? Po pár týdnech bez mrknutí oka rázně nanesl příslušné barvy na plátna a odportrétoval oba naráz. A byl klid. Tušíte vůbec někdo, jak obtížně se portrétuje bez mrknutí oka? Ani si to nepřejte vědět!
Jan Nedvěd na koncertě
Cestou vlakem z Kutné Hory do Prahy Olga Zubová stávala u okna v chodbičce s tváří přitisknutou na sklo. Často si všimla, že někdy dlouhé hodiny prší. Kolikrát i celé dny. A při cestě zpět jakbysmet. A jindy je v noci tma. Stále se děje něco upřímného. Proč jen ve Sněmovně nic takového nemáme? Musím se zeptat Stropnického. Už ani ten Škromach nechodí na zasedání ve spodním prádle. Příště aspoň natrhám do váziček v poslaneckém bufetu fialky.
Olga Zubová se po měsíci objevila mezi svými kolegy, 11. března 2008
Olga byla dobrotivého srdce. Kolikrát pomohla lidem v nouzi. Jako tuhle, když si Tvrdík s Dimunem chtěli jen tak z nudy zahrát v Lidovém domě stolní tenis, ale Paroubek jim zamkl stůl. Co myslíte, že Olga udělala. Nehleděla na stranickou příslušnost a převlékla se za stůl na stolní tenis i s pálkami, se síťkou a náhradními míčky. Tvrdík s Dimunem pinkali a pinkali. Pak je to nějak přestalo bavit, zpocení jak vrata od chlíva popojeli kočárem do Hotelu Kempinski zapíjet šampaňským šťavnatá malá jídla ve stylu tapas. Na dobrotivou Olgu úplně zapomněli. V Lidovém domě bzučely líně mouchy. Bože, bože, kolik příkoří a nevděku musí člověk v politice přetrpět!
