Žil byl jeden člověk jménem Láďa Jakl. Chodil v šedivém úřednickém oděvu po Praze a říkal na potkání: "Pravdy a lásky se nebojím. Spalujte mne plamenem lásky! Recitujte si mi Máchův Máj pod rozkvetlou višní na Petříně, přivazujte si mne k pomníku mistra Jana Husa, přikrývejte si mne na noc prezidentskou standartou s heslem Pravda vítězí, kupujte si mi lístky do levičáckých divadel na Havlovy hry, sypejte mi do piva skautské desatero, vysaďte mi Desatero Božích přikázání jako vši do vlasů! Zdravte si mne křesťanským pozdravením pokoje, česejte mé vlásky s mateřskou láskou. Pravdy a lásky se nebojím!"
Tajemník prezidenta přebírá petici na podporu Václava Klause
Žil byl člověk jménem Jaroslav Tvrdík. Už jako dítě v mateřské škole v Havlíčkově Brodě v sobě objevil manažerské sklony. Jednou třeba dokázal vyměnit se spolužákem o rok starším malou židličku za ještě menší. Ještě tentýž den se však z toho úkonu vyčerpáním zhroutil a rezignoval.
Jaroslav Tvrdík měl také okultní sklony. Vyprávělo se, že už jako dítě v mateřské škole v Havlíčkově Brodě dokázal silou vůle sníst chudému spolužákovi jeho lakrumáček. Teprve později začal jakýsi Dimun tvrdit, že Tvrdík pouhou silou myšlenky chudému spolužákovi jeden lakrumáček přidal jako 13. nášup.
Jaroslav Tvrdík moderuje křest knihy Jiřího Paroubka v restauraci Monarch.
Žili byli, na Hradě pracovali Jakl s Hájkem. Nikdo nevěděl, jestli jsou to ještě děti, nebo už dospělí lidé. Faktem bylo pouze to, že teprve v jejich pozdním věku se zjistilo, že je třeba částečně je donosit. Pan prezident je osobně dopekl obalené ve vatičce v troubě. Dodnes zůstává tajemstvím, zda to byla trouba pravicová plynová, či elektrická. Zlí jazykové tvrdili, že to byla prostá levicová lidová pec na jihočeské chalupě. Proč zlí jazykové? Zkuste se o tom zmínit před panem prezidentem. Uchopí koště a...
Jaroslav Tvrdík, jak známo, uměl básnit takřka o všem. Bylo to s podivem, neboť původní profesí byl voják, ba přímo ministr obrany. Málokdo však tušil, že na vojenské akademii získal titul inženýr v oboru pozemního básnění. Jeho spolužákem býval Vlastislav Květenský. Ten (jak svědčí básník Johan W.) prý zběhl k uzenářské profesi a otevřel si výrobnu párků v kterémsi podkrkonošském městečku.
Z intimní e-mailové korespondence Jakl – Tvrdík:
Drahý Láďo, Tvůj mail mne velmi vzrušuje. Celou noc jsem si mrskačsky opakoval ta hnusná slova: pravice, pravičáctví. Pro Boha svatého, netýrej mne! Napiš mi ještě něco tak strašlivě zvrhlého. Nemohu pracovat na kampani. Dimun mne vytáhl na náš povinný lidový sport: ping-pong před novináři. Vůbec mi to nešlo. Měl jsem mlhu před očima, míček jsem takřka neviděl. Tvůj Jarouš
Jiří Paroubek přichází na jednání s ODS.
Jiří Paroubek a Jaroslav Tvrdík na tiskové konferenci ČSSD
Drahý Jarouši, také já jsem velmi vzrušen. Musel jsem hned běžet na prezidentovu toaletu a zvrhle tam šeptat: levice, levice, obyčejní lidé, solidarita. Ještě teď mi prochází tělem elektrizující brnění. Od copánku až po fusekle. Nevím, jestli ON to zaslechl. Mám hrůzu, že pojal nějaké podezření. Navždy Tvůj, Láďa
Prezidentův tajemník Ladislav Jakl
Tajemník prezidenta Ladislav Jakl předčítá krkolomnou Lisabonskou smlouvu
Drahý Láďo, to úchylné slovo sobectví mne dostalo. Takovou vášeň jsem nezažil. Mumlám to polohlasem rovnou v kanceláři... Musím končit! ON přišel s Dimunem, chce, abych mu zapřáhl koně do kočáru. Jedeme do hotelu Kempinski na čerstvý mozeček z živé pandy. Co je to nízké žrádlo proti naší spalující a zvrhlé vášni. Jak tohle vydržím?
Drahý Jarouši, je to venku. Naše vášeň je v troskách. ON to odhalil. Musím mu teď v zamaštěných montérkách říkat slovíčka, která měla zůstat naším tajemstvím. Jenom naším!
Drahý Láďo, zde je také konec. Někdo mu to vynesl, mám podezření na Dimuna, který na mne žárlí. ON teď trvá na tom, abych se do něho trefoval golfovými míčky posázenými brilianty a vykřikoval u toho: "Sobectví proti lidskosti!" Ani na ping-pong mne nepouští, místo mne hraje s Dimunem Jandák. Ten stále žvaní, hubu nezavře, už mu do ní vlítlo šedesát míčků. Dimun zuří.
Petr Dimun
Vzkaz Petru Dimunovi
Drahý Jarouši, ON mne nutí zpívat Píseň práce se srpem a kladivem v ruce, dvojhlasně s Hájkem. Hájek nemá sluch. Kazí to. Vášeň je pryč. Cítím se zcela vyhaslý. Cestou z práce jsem na Petříně zkoušel plivnout na pomník básníka lásky. Nahlédl jsem krutou pravdu. Už tam ani nedoplivnu! Milenecké dvojice se mi smějí. Co se mnou v životě bude? Prokletá láska! Hnusná pravda!
Petr Hájek
