Eva Krušinová patří mezi děti, jimž se říká Wintonovy. A zachránila se právě v jednom z Wintonových vlaků. Nyní zvažuje, že znovu pojede z Prahy do Londýna. Že vyrazí 1. září v dobovém vlaku se starými vagony a parní lokomotivou – úplně stejném, v jakém prchala s ostatními dětmi.
Opět má šanci se s nimi sejít. Po sedmdesáti letech. Ostatně siru Nicholasi Wintonovi bude letos sto let.
Ten starý vlak s několika muzejními vagony a stařičkou parní lokomotivou nakonec našli až v Maďarsku. Sháněli jej opravdu dlouho.
Všechno má být skoro jako tehdy, v časech těsně před válkou. Něco však bude jinak. Vlak, který tenkrát už nesměl vyjet, aby zachránil na 250 dětí před plynovou komorou, přece jen vyrazí. Poslední vlak Nicholase Wintona.
Pojede stejnou trasou jako tehdy. A v jeho vagonech budou sedět tytéž děti, které tehdy měly jen o trošku větší štěstí. Děti, které tudy od jara do srpna 1939 ujížděly do bezpečí v předchozích osmi vlacích. Budou jen o sedmdesát let starší.
Vlak života a vlak starostí
Sjedou se z celého světa do Prahy, aby jako tehdy znovu vyrazily přes Norimberk, Frankfurt a Hoek van Holland do Anglie. Ti, kdo to organizují, tomu říkají vlak života. Ale pro ně je to spíše vlak starostí.
"Už je potřeba zaplatit zálohu za ubytování po cestě. Dělá to dvacet procent!"
"No jo, ale zatím přece nevíme, kolik ´dětí´ se nakonec zúčastní."
"To teď nechme být. Jestli chceme jet trajektem z Hoek van Holland jako tehdy, má to háček. Teď už odtud vyplouvají jen menší trajekty. Všichni se tam nevejdou."
"Musíme se ještě detailně podívat na příjezd do Londýna. Na nádraží Liverpool Street Station jsou opravdu malé perony. Už vím, že přijedeme na desátou kolej. Ale nesmíme se tam moc zdržovat, protože přijedou další vlaky. A venku autobusy nesmějí stát moc dlouho."
"Mám tady nabídku od jedné firmy v Londýně, že nám zajistí přepravu z nádraží dobovými dvoupatrovými autobusy. Chceme to?"
"Jak zaplatíme ubytování tolika lidí? Kvůli krizi odpadávají sponzoři jako mouchy. Máme díru v rozpočtu."
Do toho ještě hovoří diplomat z ministerstva zahraničí, zkoumá se, který sál by bylo nejlépe zajistit v Praze a který v Londýně.
Je to obrovská akce, o níž vědí velvyslanci, ministři čtyř zemí i premiéři. Když pozorujete páteční porady organizačního štábu, získáte pocit, že vypravit tenhle vlak do Londýna je jako plánovat menší invazi.
Jak to udělat s jídlem po cestě? Co program? Jak zajistit nocleh pro tolik lidí? Kolik bude potřeba zdravotníků? Řeší se dokonce i to, jaký ovocný strom má rád Nicholas Winton. Někdo mu totiž chce vysadit na Petříně strom.
Tohle všechno řídí Zbyněk Honys z Českých drah, které za celou akcí stojí.
"Co dokázal Nicholas Winton, je neuvěřitelná věc. Když jsem si uvědomil, že to bude sedmdesát let a sir Nicholas se letos dožije stovky, napadlo mě, že by bylo skvělé nějak ten příběh připomenout," říká Honys.
"Nejlépe tak, že vlak znovu projede Evropou. I s dětmi nebo jejich potomky. Je to taky nejlepší způsob, jak oslovit i lidi, kteří tu dobu nezažili. Proto jsme projekt pojmenovali Inspirace dobrem."
Domino dobra
Tahle věc opravdu inspiruje. Dokonce i mě. Když jsem si prohlížel seznam Wintonových dětí, zjistil jsem, že jedním z nich byl i můj prastrýc Milan Svenger.
Věděli jsme jen to, že ho jeho prozíravá maminka poslala do Británie za jeho sourozenci. Sama tady zůstala, a když se děti po válce vrátily, už nebyla. O tom, jak se Milan vlastně do Anglie dostal, se nemluvilo. Nebylo to důležité. Přijel, když mu bylo třináct, v osmnácti se stal jedním z nejmladších vojáků československé obrněné brigády, která obléhala Dunkerque.
Wintonovy vlaky, to je obrovský příběh. Jsou to životy, které se nemusely odehrát. Ale protože je Winton vyrval Hitlerovi z rukou, změnil tím v malém svět.
"Pan Winton nezachránil jenom nás," řekla Zuzana Marešová, která se dostala do Anglie předposledním vlakem.
"Umožnil narození tisíců našich potomků a mezi nimi se najde mnoho takových, kteří pomohli a pomohou dalším dětem v nouzi. Je to nekonečná řada dominových kamínků dobra a pan Winton je tím prstem, který uvedl do pohybu první z nich."
Právě Zbyněk Honys už o tom ví své. Před časem mu těžce onemocněl malý syn Kuba a potřeboval nutně pupečníkovou krev. Spěchalo to, ale správný typ nebyl po celém světě k sehnání. Šance najít dárce odporovala logice statistiky.
Pak ji přesto kdesi v Americe objevil tým pražských lékařů. Mezi nimi byl i vnuk paní Krušinové, jejíž fotku můžete vidět dole na této stránce. Paní Krušinová je Wintonovo dítě. Nebýt Wintona, možná by nebyla ona, a tím ani její vnuk lékař. Tudíž možná asi ani ta krev, která byla tak nutná pro přežití jednoho malého chlapce, jenž se narodil tolik let po válce...
Loterie života
Vlak vyjede do Anglie 1. září. Přesně. Ten den mělo před sedmdesáti lety vyjet na 250 posledních dětí. Měly už sbaleno, jenže začala válka.
Celé to vlastně byla loterie života. Wintonovi se přihlásili rodiče více než 5 500 dětí. Do bezpečí jich dostal necelých sedm set. Život a smrt záležely často jen na tom, jak se dítě hezky usmívalo na fotografii, takže budoucí britští opatrovníci ukázali prstem v katalogu zrovna na ně.
Tohle všechno mají zaznamenávat mladí lidé, kteří pojedou s Wintonovými dětmi čtyři dny vlakem. Už teď běží soutěž pro mladé umělce. A v Londýně všichni budou sledovat předpremiéru dokumentu slovenského režiséra Mateje Mináče, který příběh Wintonových dětí sleduje už roky a nyní se s ním chce ucházet o Oscara.
Děti tedy dostanou film i vlak a Nicholas Winton, s nímž se sejdou v Londýně, zasloužené ovace (a zřejmě sochu na hlavním nádraží v Praze).
Možná by tam měla být ještě jedna soška. Měli by na ní být rodiče, kteří byli natolik prozíraví, že tušili, co přijde. A byli natolik silní, aby se odstřihli od dětí pro jejich dobro.
Matej Mináč se ve Švédsku setkal s jedním Wintonovým dítětem, které mu vyprávělo, jak skončila jeho matka. Ten muž se to dozvěděl až po letech: když přijela do Osvětimi, potkala u plynových komor příbuzného. Řekl jí, co ji čeká, a poradil, ať vezme skupinu dětí, kterou doprovází, a jde až dozadu, kde je plynu nejvíce. A tam ať přiměje děti zpívat, aby to měly rychle za sebou.
Ta žena to přesně tak udělala. Možná by stačilo, kdyby vlak za rodiče, jako byla ona, alespoň zahoukal.
