Vyhnání, čtyři koncentrační tábory, ve kterých přišel o takřka celou rodinu. Když vypráví novojičínský rodák Max Mannheimer o svém životě, nutně vás napadne, že problémy, které jste dosud považovali za obří, jsou jen malichernostmi. "Mnohokrát jsem si říkal, že jestli se dožiji čtyřiceti let, tak budu spokojený. Dnes je mi třiadevadesát," říká pořád skvělou češtinou, byť už přes šedesát let žije v Bavorsku. MF DNES a iDNES.cz exkluzivně poskytl rozhovor.
V Novém Jičíně jste žil v letech 1920 až 1938. Od té doby se výrazně změnil, poznáváte ještě hodně míst?
Pořád se zachovalo mnoho staveb, které mi jsou blízké. Otec měl nedaleko firmy Hückel, teď Tonak, hospodu. Vyrůstal jsem mezi českými a německými kluky, chodil do naší synagogy a záviděl křesťanům, že mají zvony. V roce 1929 otec koupil dům v Mlýnské ulici (dnešní Hoblíkova - pozn. red.), výrobnu hraček přebudoval na byty a v přízemí zřídil velkoobchod. V Novém Jičíně jsem začal chodit s děvčaty, často je doprovázel. Ale to se ještě nezměnilo, ženy se mi pořád líbí (směje se).
Profil: Max MannheimerNarodil se 20. února 1920 v Novém Jičíně jako nejstarší z pěti dětí v rodině židovského obchodníka. V roce 1939 musela rodina před nacisty uprchnout na jižní Moravu. Když Hitler zabral zbytek země, byli nejprve deportováni do Terezína, odtud do vyhlazovacího tábora Březinka, poté byl v sousední Osvětimi a válku přežil v německém Dachau. Z osmičlenné rodiny (rodiče, sestra, tři bratři a manželka) přežil jen on a jeden z bratrů. Po válce se krátce vrátil na Moravu, ale s druhou ženou se natrvalo přestěhovali do Německa. Pracoval jako vedoucí obchodu a maloval. Od roku 1988 je předsedou táborových vězňů z Dachau. Pilně přednáší a publikuje. Získal mnoho vyznamenání, jejich počet ale nechce zveřejňovat. Od roku 2009 je čestným občanem Nového Jičína. |
Když vidíte váš někdejší dům v Hoblíkově ulici, co cítíte?
Převládá smutek. Vzpomínám na rodiče, na sourozence. Ale v Novém Jičíně jsem moc rád, tady je mé dětství a mládí. Například když vidím hotel Praha, tehdy hotel Heinrichshof, tak si vzpomínám, jak mě maminka posílala za otcem, vášnivým karbaníkem, aby už šel domů a já se přes velká okna díval do kavárny.
Jenže idyla v roce 1938 skončila a Židé se stali druhořadými občany.
Ano, s nástupem Hitlera se mnohé změnilo. Všechno nám zabavili, synagogu vydrancovali a jen blízkost plynárny zabránila, aby ji vypálili jako jinde. Změnily se vztahy mezi lidmi. Mnozí Němci, kterých byla v tehdejším městě většina, se s námi najednou báli potkávat. Změnili se i někteří Češi. Brzy jsme museli před nacisty uprchnout k příbuzným do Uherského Brodu.
Lidé proto moc nechápou, proč po válce a návratu do Nového Jičína velmi záhy následovalo vaše trvalé odstěhování zpět do Německa.
Víte, Nový Jičín už nebyl tím městem, co jsem znal. Mnoho lidí, zvláště Židů, se nevrátilo. Odejít museli Němci. A následovala řada zklamání z přivítání. Například správce, který přišel z Hané, na mě naléhal, abych si počeštil jméno. Já odvětil, že milerád, když to samé udělá i pan Gottwald. Nebo jsme museli platit nájem za bydlení v našem domě. Zabavilo nám ho gestapo, udělalo z něj majetek Německé říše a my jsme teď měli platit nájem. Překládal jsem u lidového soudu. Mladičkou dívku, kterou jsem znal a byla v jedné mládežnické nacistické organizaci, odsoudili na deset let. To se mi nelíbilo a odmítl jsem překládat. Brzy jsem se seznámil s německou dívkou z antifašistické rodiny a po čase se rozhodli přestěhovat do Německa.
Pamětníků hrůz v koncentračních táborech ubývá. Dokonce se objevují hlasy zpochybňující židovský holokaust...
Právě proto stále co nejvíce publikuji a přednáším. Já vím, co jsem prožil, jaká je pravda. Z Uherského Brodu všechny Židy přemístili do koncentračního tábora v Terezíně. A v lednu 1943 následoval transport do Osvětimi. Říkali, že jedeme pracovat na východ. Přes Drážďany a Breslau (Vratislav) jsme ve vagonech jeli na východ. Někde už na tehdy okupovaném polském území jsme viděli na náspu u kolejí vězně ve strašně roztrhaných šatech. Házeli jsme jim chleba z okna, oni se na něj vrhali, šťouchali se. Říkal jsem si: Tak to je to pracovní nasazení? Budeme také tak vypadat a jednat?
Dvaadvacetiletý Max Mannheimer v roce 1942 se svou manželkou Evou, která jen o rok později zahynula v osvětimské plynové komoře.
Pak už následovala neblaze proslulá rampa smrti v Osvětimi - Březince?
Ano. Najednou jsme v noci zastavili. Rozsvítily se reflektory, přijely nákladní vozy, viděli jsme lidi z SS a vězně v pruhovaných šatech. Nacisté přikázali, abychom vše nechali ležet a vystoupili. Oblékl jsem si ještě rychle jeden svetr a košili, do kapsy schoval cigarety, abych je za něco vyměnil. Muže pak seřadili na jednu stranu, ženy na druhou. Ženy s dětmi naložili na nákladní vozy a řekli, aby si lidé, kteří jsou unaveni a nemohou už jít pěšky, také nastoupili do náklaďáků.
Ty pak zřejmě odvezli přímo do plynových komor.
Ale to jsme v tu chvíli nikdo nevěděli. Tušení, co se děje, jsem dostal v okamžiku, kdy k nám přišla žena, která chtěla vidět muže nebo syna. Esesák s takovým čaganem, bývá hodně na fotografiích, ji chytil za hlavu, strhl k zemi a odvlekl. To byl strašný okamžik.
Pak asi lékař v zelené uniformě se smrtihlavem lidi rozděloval. Ptal se na stáří, povolání a jestli jsme zdraví. A museli jsme ukázat ruce. Já měl 23 let a v Uherském Brodě pracoval na pile a na stavbě silnic, díky tomu měl mozoly, tak mě poslal vlevo. Kdybych měl ruce jako pianista, tak bych musel vpravo, kde všechny čekala smrt. Šlo to rychle. Bratr 19 let, instalatér, na levou stranu. Zámečník - vlevo, správce - vpravo, stolař - vlevo, lékař - vlevo, pak byl skladník u Bati, měl 45 let - vpravo, byl už trochu starý. Pak stál tatínek, 55 let, pomocný dělník - vpravo. To jsem už přišel na řadu já - vlevo.
Díval jsem se po mamince, své manželce a sestře, jenže tam byl velký mumraj a já je nikde neviděl. Z naší osmičlenné rodiny jsme nakonec zůstali jen já a jeden z mladších bratrů. Z transportu tisícovky Židů po odchodu z rampy zůstalo 155 mužů a 63 žen. Tedy přesně nás původně bylo 1 001, asi transportem nechtěli roztrhnout nějakou rodinu. Jak humánní (trpce se usmál).
Vzpomínky zůstávají |
Kdy jste se dozvěděli, že většina byla hned zavražděna v plynových komorách?
Až o dost později a jistota přišla až po válce. Ještě jak jsme šli z rampy do tábora, tak se mě jeden esesák ptal, jestli mám české cigarety. Dal jsem mu a on říkal, že děti půjdou do školky a ženy můžeme vidět jen v neděli. Já se ještě naivně ptal: Jen v neděli?
Poprvé řekl pravdu jeden vězeň ze Slovenska, který už byl v táboře delší čas. Ten na naši otázku, co bude s dětmi, ženami a starými lidmi, odpověděl, že proletí komínem. Já se zhrozil a říkal si, že je z toho pobytu jen zlý a nás chce trápit. Nevěděl jsem, co to znamená.
I proto dost lidí stěží dovedlo pochopit, proč jste v roce 2011 přijal výroční Sudetoněmeckou cenu.
Berndt Posselt, zástupce sudetských Němců, mi podal ruku a řekl: My, sudetští Němci, jsme také zavinili deportace Židů. A když někdo podá ruku na usmířenou, tak se nemůže odmítnout. Ještě před dvaceti třiceti lety bych cenu nepřijal. Neumím nenávidět.
Víte, kdybych jako kluk byl Němcem, dali by mi nůž a uniformu, tak nevím, jestli bych tomu nepodlehl. V Berlíně lidé schovali 1 500 Židů. Nejsem si jist, kdybych si byl vědom důsledků, jestli bych je i já schoval. Nechci současnou generaci zatěžovat minulostí, naopak chci lidi, kteří válku nezažili, získat pro demokracii. Politikové často nejsou vzorem, ale lepší chybná demokracie než silná diktatura. To jsou mé argumenty.
Před několika týdny jste v koncentračním táboře Dachau doprovázel německou kancléřku Angelu Merkelovou. Jak na setkání s ní vzpomínáte?
Byla první kancléřkou která přijela do Dachau, nikdo z jejich předchůdců to neudělal. Pozvání se nejprve obávala, aby to někdo nebral jako reklamu před volbami, ale nakonec přijela. Byl jsem moc rád, vážím si jejího gesta a jako současný předseda táborového výboru vězňů ji doprovázel. V médiích působí tvrdě, až ostře, ale když jsem s ní mluvil, byla velmi příjemná. Úplně jiný člověk, než jak ji znám třeba z televize (o návštěvě kancléřky více zde).
Záhy se vrátíte do svého mnichovského bydliště. Co byste chtěl vzkázat lidem v České republice?
Vím, že po čase možná ne pan Zeman, který tvrdí, že s dekrety nelze nic dělat, ale český národ určitě Benešovy dekrety reviduje. Vznikly pod určitým tlakem. Kdybych byl prezidentem Benešem, tak bych se jinak než on nerozhodl. Nacistická zvěrstva, co se stala, například Lidice, to nebylo normální. Muselo se něco stát, také bych dekrety podepsal.
Ale nyní už je téměř sedmdesát let od války, tak by se to mělo revidovat a říct, že stanovisko tenkrát bylo správné, ale nyní je čas tehdejší postoj reformovat. Také jsem byl vyhnán, tak se umím vcítit do lidí, které něco takového postihlo. Pro mě nejvíce platí dvě hodnoty: svoboda a humanita. A z toho už neustoupím. Nenechám se zapřáhnout do kočáru, který jede jiným směrem, než chci já.
