Balthus v pozdním věku - jak jinak než s kočkou, rok 1999

Balthus v pozdním věku - jak jinak než s kočkou, rok 1999 | foto: Martine Frank

Vzpomínky malíře, který se dokázal přátelit s Janem Pavlem II. i s Bonem

  • 0
Kdo je Balthus? Zřejmě bude více čtenářů, kteří potřebují nápovědu nebo si nejprve musí dohledat, v jakém vlastně oboru člověk s tímto jménem vůbec působil. Pro Čechy je to pořád kdosi z okraje. O nápravu usiluje překlad Balthusových "pozdních vzpomínek", které zaznamenal Alain Vircondelet. Nesou lapidární název Balthus. Doplňkem záznamu osobního vyprávění je rozhovor, který krátce před Balthusovou smrtí s tímto umělcem pořídil básník a publicista Miloš Doležal.

Už ze základních informací se začne skládat lákavý obraz: Balthus je jméno, jímž podepisoval své obrazy malíř Balthasar Klossowski de Rola, žijící mezi lety 1908-2001 ve Francii, v Itálii a ve Švýcarsku. V útlém mládí měl na něho zásadní vliv slavný básník Reiner Maria Rilke, přítel jeho matky, malířky Baladine Klossowské.

Obal Nabokovy Lolity s Balthusovým obrazem

Základní paradox, který byl do Balthusova života podsunut, vyslovuje v úvodní studii – nazvané Balthusovy pozdní vzpomínky – František Mikš: „Přestože Balthus patřil k nejkonzervativnějším umělcům své doby – byl okázalým aristokratem, horlivým katolíkem a také uzavřeným samotářem – je často vnímán zcela jinak. Při vyslovení jeho jména se milovníkům umění vybaví především podmanivé obrazy spoře oděných dívek, z nichž jeden z nejznámějších, Dívka s kočkou z roku 1937, se ocitl i na obálce kapesního vydání skandálního Nabokovova románu Lolita v nakladatelství Penguin.“

Balthus: Ulice (1933)

O knize

Balthus

Pozdní vzpomínky, jak je zaznamenal Alain Vicondelet.
Přeložila Jana Spoustová. Vydal Barrister & Principal, Brno 2010, 192 stran, doporučená cena 275 korun.

Obálka knihy Balthus - Pozdní vzpomínky

Jako doporučení, že je nač se v této cestě do minulosti těšit, poslouží několik náhledů do životopisu. Balthasar Klossowski se narodil 29. února přestupného roku 1908. Jako kdyby i tahle „přestupnost“ souzněla s faktem, že Balthus se vymykal obvyklému členění uměleckých stylů a směrů. Několik reprodukcí Balthusových obrazů se v knize sice nachází, avšak daleko více jich lze najít na internetu (a výtečný soubor Balthusových portrétů z posledního období jeho života lze spatřit ZDE – pozn. red.). Na většině z oněch děl stojí či sedí realistické postavy ve strnulých pózách, s pohledem soustředěně upřeným k pozorovateli. V případě oblíbeného motivu mladistvých dívenek se pohled upírá z okna do volné krajiny či do zrcadla. Rovněž krajinomalby ukazují strnulost, skrze niž, v pozitivním slova smyslu, vydechují uvězněný čas. Za viditelnou ztuhlostí se skrývá dramatické napětí podobné literárním příběhům magického realismu.

Jak potvrzují vzpomínky, maloval pomalu, jako kdyby „nátěr“ skutečnosti opatrně přenášel na plátno. Tímto způsobem se vymkl „svému“ dvacátému století, anebo lépe, implantoval do něj postupy dávno vyzkoušené a ověřené. Měl plné právo na tvrzení, že největší revolucí je návrat k tradici. Hledíte-li na jeho malby v delším soustředění, vyvstává vám, co připomínají - totiž styl renesančních obrazů, v nichž perspektiva je zatím neotřelou novinkou a zpodobené postavy ještě evidentně odkazují k vertikále. Potvrzením toho je fakt, že Balthus se „vyučil“ malířskému řemeslu skrze kopírování fresek Pierra della Francesca a dalších mistrů patnáctého století.

Balthus: Patience (1943)

Jestliže tradice pro Balthuse byla vzrušující, pak formulací modernity své přesvědčení stvrzuje: „Opravdová modernita spočívá právě v tomto novém objevování minulosti, v originalitě nového vidění jejich zkušeností, jejich objevů.“ Paralelu k renesančnímu umění Balthus rozvíjel porozuměním pro umění Dálného Východu, a to nejen proto, že jeho druhou manželkou byla příslušnice starého japonského samurajského rodu, jíž Balthus noblesně nazýval „hraběnka Setsuko“.

To nejcennější, co lze ze vzpomínek aristokrata a katolíka Balthasara Klossowského vysledovat, je průzor, jímž z přítomnosti do minulosti buduje styčné body. Minulé malířské epochy nejsou pro něj čímsi odepsaným, zastaralým a uzavřeným, nýbrž stojí mu za to modlitbou a meditací otevírat se jim a propojovat „staré“ zdroje s aktuálně vznikající tvorbu.

Balthus: La part of charts (1948-1950)

„Strýček Rilke mi také daroval krásný překlad Danta, protože věděl, že miluji Itálii.“ Tak blízce se Balthus vyslovuje v odpovědi Miloši Doležalovi. Přátelský vztah měl malíř k osobnostem zdánlivě povahově nesmiřitelným. Do jeho okruhu patřili Pablo Picasso i Jan Pavel II. K němu cítil přízeň i pro společný polský původ, ale hlavně proto, že vnímal jeho charisma ke smiřování. Do galerie přátel patřili dále kupříkladu poválečný francouzský ministr nejprve informací, pak kultury, spisovatel André Malraux, díky němuž se Balthus stal ředitelem Francouzské akademie sídlící v Říme, ve Ville Medici, kterou restauroval. Do Balthusova přátelského okruhu patřili dále třeba výtvarníci Mondrian a Alberto Giacometti, filmař Federico Fellini nebo Bono, zpěvák skupiny U2.

Vzpomínky Balthasara Klossowského de Rola jsou inspirativní, psané perem namáčeným do ticha soustředění a meditace. Zároveň je v nich evidentní síla a energie někoho, kdo je „napojen“ nejen na prameny nebeské imaginace, ale kdo je také sám sebe ochoten investovat do svého díla. Samozřejmě, že je třeba při četbě téhle knihy počítat se záměrným či přirozeným zapomínáním, které posouvá vlastní vzpomínání. Alain Vircondelet na to jemně upozorňuje: „Balthusovy Vzpomínky je třeba číst jako závěť, jako poslední slova vyslovená na sklonku života, který prošel celým stoletím. Byla šeptána v tichém proudu, v nejistotě dechu, který se úží.“

Balthus: Kytarová lekce (1934)


Video