Vprvní chvíli nikdo netuší, co se vlastně děje. Rána. Křik. Řinkot rozbitého skla. Křičící dav se žene přes pražské Staroměstské náměstí. Za nimi, u Husova pomníku, probleskují jakési plameny. Na pódium, které stojí na náměstí, vystupuje řečník: "Ať se zranění dostaví do Staroměstské restaurace, tam přijedou sanitky!" Asi dvacet lidí je zasaženo střepinami po explozi nálože položené v půlmetrové trubce na podstavci pomníku. Je sobota večer, za pár dní - 8. a 9. června 1990 - začínají první svobodné volby v Československu. Nikdo nepochybuje, že výbuch souvisí právě s nimi.
"Měli bychom to chápat jako jakousi zkoušku. Někdo prostě zkouší pevnost demokratické moci, demokratické vlády v naší zemi," prohlašuje prezident Václav Havel. "A teď jde o to ukázat všem, že jsme schopni v této zkoušce obstát."
Pět sanitek odváželo zraněné, jedna (západo)německá turistka je zraněna vážně. Zpravodajové z její země ve svých zpravodajských reportážích informují o domněnkách, že volby chtějí sabotovat agenti rozpuštěné tajné policie. Jestli to tak bylo, moc se jim to nepovedlo. První volby po pádu komunismu proběhnou totiž celkem klidně. Až překvapivě klidně. Nic na tom nezmění, že pachatele nebezpečného výbuchu se do voleb, ale ani nikdy později nepodařilo vypátrat.
Alexandr Dubček, Marta Kubišová a Václav Havel
Zase jednou svobodné!
Volby z 8. a 9. června 1990 tedy vstoupily do historie jako první svobodné volby. Není to však tak úplně pravda, svobodně se volilo už za první republiky a jednou také i po válce v roce 1946. Pokud tedy i tyto volby označíme za svobodné, neboť podivná poválečná situace měla do demokracie daleko - nenabízela volnou soutěž politických sil, jak ji známe dnes. Existoval totiž jen omezený počet povolených politických stran.
Jenže to ještě nebylo nic proti frašce, jakou z voleb udělali komunisté! Za jejich éry se totiž volby změnily ve formální záležitost: cílem bylo udržet vládu jejich strany. Volila se takzvaná jednotná kandidátka Národní fronty. Jestliže smyslem voleb je umožnit změnu politiky, smyslem komunistických voleb byl pravý opak. Především nic neměnit. Není proto divu, že v listopadu 1989 přišli lidé do ulic s hesly: "konec vlády jedné strany" a "svobodné volby".
Velká neznámá
Listopadová revoluce znamenala konec uzákoněného mocenského monopolu komunistické strany a současně vynesla bývalé odpůrce režimu do vedoucích pozic: prezidentem se stal disident Václav Havel, předsedou Federálního shromáždění bývalý reformní komunista Alexander Dubček. Revoluce prosadila i další změny, do parlamentu byli kooptováni noví poslanci, jenže...
Václav Havel ve Zlíně, březen 1990
Jenže problém byl v tom, že vlastně nikdo nevěděl, jakou podporu veřejnosti noví politici vlastně mají. To mohly zjistit jen opravdové nové volby. A byla ještě jedna důležitější, prakticky klíčová otázka: Jakou skutečnou podporu mají komunisté, kteří dosud tak suverénně vládli?
Všichni to totiž věděli: v případě volebního vítězství komunistů by první svobodné volby byly současně i těmi posledními.
Nad otázkou, kdo bude volit komunisty, se před volbami zamýšlel v časopise Reportér i tehdejší čerstvě kooptovaný poslanec, prognostik a budoucí premiér Miloš Zeman. Předvídal, že většina těch, kteří do komunistické strany vstoupili jen kvůli kariéře, ji už opustila, a tak komunisty budou volit jen ti, kteří nemohou změnit svůj životní styl, protože nic jiného neumějí. A také funkcionáři jako bývalý generální tajemník strany Miloš Jakeš. "Bylo by ostatně něco podivného na tom, kdyby volil Občanské fórum," psal Zeman. "Očekávejme realisticky, že bývalí příslušníci Státní bezpečnosti stejně jako mnozí bývalí konfidenti budou v budoucích volbách hlasovat pro komunistickou stranu. Míra toho, kdo bude takto hlasovat s nimi, je mírou sociální rakoviny naší společnosti." Jenže i pro Miloše Zemana bude úspěch komunistů ve volbách překvapením.
Politická bublina - Milouš Jakeš
Desítky stran a hnutí
Pro voliče nebyl parlamentní systém zrovna přehledný: tvořilo jej Federální shromáždění (skládalo se ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů) a dvě republikové rady. Ve Federálním shromáždění zasedalo 300 poslanců, v České národní radě 200 a ve slovenské 150. Volby se konaly na základě poměrného systému, ale volební období bylo v roce 1990 zkrácené na dva roky. Měla to být vlastně jen jakási přechodná fáze od společnosti rozvrácené komunismem k demokracii. Generálka. A kdyby se to první volební období moc nepovedlo, po dvou letech přijde teprve premiéra. Nebo je to rovnou premiéra a pak se očekává repríza? Ostatně pro obyčejného voliče bylo jistě nesnadné se v nové době hned zorientovat. Jestliže ještě před rokem bylo nemyslitelné založit politickou stranu, najednou jich byly desítky. Vzniklo kolem sedmdesáti nejrůznějších stran a hnutí, ale do Federálního shromáždění jich nakonec kandidovalo jen 22, do České národní rady 13. Pozornost strhávaly především dvě: Občanské fórum v Česku a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Vznikly v době sametové revoluce a na náměstích jim vyjadřovaly podporu desetitisíce lidí, kteří si přáli konec totalitního režimu.
V tom byla síla i slabost těchto politických sil: zahrnovaly příznivce pravice i levice, konzervativce i liberály. Jedno z předvolebních hesel to mimoděk charakterizovalo docela přesně: "Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny."
Václav Klaus coby kandidát Občanského fóra, rok 1990
Ostře sledované
Mezitím se termín voleb osudově přiblížil. Československé volby přitahovaly pozornost světa. Výbuch na Staroměstském náměstí v tom hrál nepatrnou úlohu. Spíše šlo o to, jaký vzkaz pošlou tuzemští voliči celé měnící se východní Evropě. Poláci mohli volit opoziční Solidaritu už o rok dříve, ale na skutečně svobodnou soutěž politických sil jejich země ještě čekala. Situace ve východním Německu byla zmatená a v Bulharsku vyhráli převlečení komunisté. Nebylo divu, že do Československa zamířili mezinárodní pozorovatelé z dvanácti zemí a obrovské množství novinářů.
"Čechoslováci si v zájmu uhašení žízně po demokracii museli v průběhu pátečních a sobotních voleb odepřít potěšení, které jim skýtá jejich oblíbený nápoj," psal například zpravodaj agentury Reuters o zákazu konzumace piva a alkoholických nápojů během voleb. Zahraniční tisk většinou oceňoval opravdu klidný a důstojný průběh voleb. Až na jednu výjimku.
Aféra Bartončík
Je to poprvé, kdy některého z účastníků politického boje zasáhne minulost spojená s komunistickou tajnou policií. Těsně před prvními svobodnými volbami čelí předseda lidové strany Josef Bartončík obvinění ze spolupráce s StB. On to odmítá, ale proti Bartončíkovi vystupuje tehdejší náměstek ministra vnitra Jan Ruml a také prezident Václav Havel. Bartončík mu prý slíbil, že sám z kandidátky odstoupí.
Jenže neodstoupil. Aféra poškodila lidovou stranu, která kandidovala v rámci koalice Křesťanské a demokratické unie. Málokdo však tehdy tušil, že tajemství komunistických archivů budou ovlivňovat politické a společenské dění v zemi ještě velmi dlouho.
Inkriminovaný lidovecký poslanec Josef Bartončík a komunistobijec Václav Benda (hlasující) na půdě Federálního shromáždění, Praha 1991
Vyhráli jsme!
Vlastní volby dopadly překvapivě skvěle. Všichni ti, kdo v listopadu 1989 vycházeli do ulic, se mohli radovat: Občanské fórum dostalo polovinu hlasů. Konkrétně: Výsledky v České republice do Sněmovny lidu Federálního shromáždění: Občanské fórum: 53 % Komunistická strana Československa: 13 % HSD - Společnost pro Moravu a Slezsko: 8 % Křesťanská a demokratická unie: 9 % Výsledky voleb do České národní rady: Občanské fórum: 50 % Komunistická strana Československa: 13 % HSD - Společnost pro Moravu a Slezsko: 10 % Křesťanská a demokratická unie: 8 %.
"Domnívám se, že šlo o premiéru s tím, že při první repríze svobodných voleb se už bude hrát poněkud jiná hra. Obstáli jsme a je čas přemýšlet, co bude dál," psal Miloš Zeman. Současně také přiznával, že se v odhadu volebních výsledků mýlil. Bezpochyby nebyl sám. Komunisté získali překvapivě hodně: v průměru 13 procent hlasů a stávají se druhou nejsilnější politickou silou. Hrozivě to vypadalo spíše na první pohled: k volbám totiž přišlo neuvěřitelných více než 96 procent voličů a 83 procent z nich odmítlo komunisty.
Mladá fronta z 11. června 1990 ohlašuje výsledky prvních svobodných voleb
Samozřejmě: drtivé vítězství Občanského fóra v sobě neslo už nutnou perspektivu jeho vlastního rozpadu. I zahraniční komentátoři upozorňovali, že vítězství je pro ně vlastně nebezpečné, neboť hnutí nemá prakticky žádný politický obsah. Měli pravdu, ale to je už jiný příběh.
