Definitivně tím prokázal svou nezpůsobilost k zastupování veřejných zájmů. Jeho protlačení do významné a vysoce prestižní funkce proti způsobilejším kandidátům stálo Vladimíra Špidly obrovské vypětí. Není divu, že jako druhá zkolabovala tělesná stránka maratonského běžce, jehož trénovaný organizmus se nedokázal vyrovnat se zvládnutím šoku z tak velkého zklamání. Zřejmě ale zkolabovala také koaliční spolupráce. Pokud ministr Svoboda po jmenování Miloše Kužvarta veřejně zpochybňoval vládní rozhodnutí, projevil neúnosnou neloyalitu s vládou.
Otevřeně nadřadil své pocity partajního předáka nad povinnou sebekázeň slušného státního úředníka. Nedávno nedokázal skrýt vztek nad poctami, jichž se právem dostalo Janu Kavanovi při ukončení jeho působnosti v prestižní funkci předsedy Valného shromáždění OSN, nyní nedokázal potlačit nevoli nad Kužvartových vzestupem na post, který by se možná líbil i jemu. Nekřesťanská závistivost katolického politika zřejmě poškozuje stát.
Kužvartova demise je ovšem prohrou Špidlovy personální politiky. I on nadřadil hledisko výhodnosti pro stranu nad zájem státu, neboť většina lepších uchazečů o místo eurokomisaře nepatří do sociálnědemokratické stáje. Pokud se z jakýchkoli důvodů rozhodl omezit výběr na členy své strany, neměl mnoho možností na vybranou, protože kde nic není, tam ani čert nebere.
V jednom bodu se však právě v této situaci projevily úctyhodné vlastnosti Vladimíra Špidly: i když byl v úzkých, nenechal se strhnout k žádnému nekorektnímu vyjádření vůči oběma původcům své krize, ač jistě měl právo nejen na ostrá slova, ale i na kopance do zadních částí svých trapičů. Zasluhuje za to obecnou úctu a obdiv. Současná česká politika si snad ani nezaslouží tak slušného člověka.
Média a politické kuloáry dnes bzučí úvahami, kdo obsadí vysoký pozlacený stolec ve vzdálené cizině. Bylo by však účelnější uvažovat o další funkčnosti koalice, jejíž vnitřní nesourodost je příčinou této příšerné mezinárodní ostudy. Každý obyčejný chalupář by předsedovi ČSSD řekl, že nerovné spřežení koně a krávy je jen nouzovým řešením. Sociální demokraté se snažili zajistit si bezpečnější, pohodlnější vládnutí v soužití se stranami, které jsou jim ideologicky na hony vzdáleny. Zbavili se tak nutnosti hledat pro každý návrh ve sněmovně oporu ad hoc napříč politickým spektrem, ale stali se rukojmím koaličních partnerů, kteří je občas více nebo méně vydírají. Soužití se tak změnilo v soužení. Nepoučili se ze zkušeností vlády Václava Klause, kterou neloajálnost lidoveckých ministrů přivedla k pádu. Tato strana díky ideologické spřízněnosti a pevnosti svých členů si dokázala zajistit stálý vliv v politickém životě předválečného Československa a ve zdraví překonala střetnutí s totalitarismem jak nacistickým, tak komunistickým. Byla vždy svá a v kompromisech dbalá přiměřené míry úcty k samé sobě. To jsou sice sympatické vlastnosti, ale v řadě situací jsou zdrojem nesrovnalostí s partnery. Lidovci budou kvůli konzistentnosti svých názorů ohrožovat každou koalici, v které nebudou vůdčím partnerem. Debakl s Milošem Kužvartem tedy položil na stůl otázku daleko vážnější, než je jmenování šestiměsíčního eurokomisaře, a to úvahu o účelnosti dalšího pokračování jízdy nerovného spřežení.
Nerovné spřežení ideologicky nesourodých stran by mohlo mít sílu v tahu pouze tehdy, kdyby představitelé koalice na sebe dobrovolně vzali jho tvrdé dobrovolné loajality s vládou v souladu se zásadou "za dveřmi se popereme, na ulici jsme jeden za všechny a všichni za jednoho". Bylo by to rozumné, protože pro správná řešení 99% otázek, které vláda řeší, neexistují ideologická, ale pouze objektivní, účelová východiska. Koalice může úspěšně vládnout tehdy, když se její představitelé začnou chovat podle zásady, že volební boj skončil, karty jsou rozdány a v dalším jednání je nutné chovat se přísně pragmaticky a při rozhodování o věcech veřejného zájmu nedbat stranické příslušnosti a víry či ideologie, ke které se každý z nich hlásí. K takovému pojetí nadstranické veřejné služby naše politická representace dosud zřejmě nedozrála.
Předseda vlády by měl využít klidu domácího léčení k přemýšlení, zda nepřišel čas na zásadní rekonstrukci vlády s návratem k menšinovému vládnutí, které se za Zemanova působení socialistům docela osvědčilo. Od rozhodnutí ve prospěch takové změny ho bude odrazovat mediálně hojně přetřásané, kolem Lidového domu neúnavně obcházející strašidlo komunismu. Rozhodne-li se premiér pro menšinové vládnutí, všichni se na něj vrhnou, vyčítajíce mu, že se dal nepřijatelnou cestou vládnutí za podpory komunistů.
Kdo delší dobu sleduje mé články, nebude mě podezírat ze sympatií ke KSČM. Přesto pod vlivem současné krize doporučuji zamyšlení nad tím, zda odmítání politiky, počítající s podporou hlasů komunistických poslanců, je racionální jednání či hysterie, s tím, že hysterie by neměla mít ve správě veřejných věcí místo. Úvodem připomínám, že komunistické hlasy nesmrděly presidentovi, jehož z lásky ke Gottwaldovým pohrobkům nelze podezírat ani v nejbujnější fantazii. Neznám proto důvod, proč by měly více smrdět Vladimíru Špidlovi. Působení KSČM- reliktu dnes zdánlivě potlačeného mezinárodního gangu - v našem politickém systému v sobě skrývá potenciální hrozbu našemu pokusu o vývoj k demokracii, a to pro lpění komunistů na historické kontinuitě s jejich zločinnou předchůdkyní, pro nebezpečnou, totalitární ideologickou výstroj a sepětí z mezinárodním komunistickým hnutím. V této chvíli, za daných mezinárodních podmínek, nejsou vážným nebezpečím; podmínky se ale
mohou nepředvídaně změnit a ďáblík diktátorských choutek může opět vystrčit rohy. Nejvíce škod dělají právě tím, že neznajíce a proto ani nenabízejíce použitelné východisko ze současných potíží státu svou populistickou levicovou rétorikou a podporou nostalgie části obyvatelstva po starých zlatých časech nesvobody odčerpávají voliče sociálním demokratům. Tím oslabují levici a ženou ČSSD do takových kotrmelců, jakým byla zápřež do koaličního nerovného spřežení. Sledujeme-li ale jejich veřejná vystoupení, musíme uznat, že intelektuální potenciál jejich reprezentace je poměrně vysoký a při jednáních o konkrétních věcných problémech správy veřejných věcí jsou komunisté pragmatičtější a méně ideologičtí než představitelé pravicové opozice, kteří jsou schopni zabít i dobrou myšlenku jen z principu, protože ji předložila vláda. Navíc jsou projevy komunistických představitelů méně zatíženy mlácením prázdné slámy a nactiutrhačnými výlevy než tirády některých oblíbených pravicových tlučhubů (čímž nenapadám pravicové poslance a senátory jako celek, většinou jsou to skvělí lidé). Premiér by se proto po načerpání nových sil měl do Strakovy akademie vrátit s bičem v ruce. Koaliční vládnutí ho před stresem stejně neochrání a menšinová vláda bude moci dělat průhlednější a zásadovější politiku. Bude ovšem muset vzít do vlády další nestranické odborníky, protože ČSSD vhodné osobnosti nemá. Toto by ovšem neplatilo, pokud by ministr Svoboda z páteční série kolapsů vyvodil osobní odpovědnost a jeho strana by vykonala pokání vůči koalici.
