Čeští vlastenci z doby druhé světové války popravení v berlínské věznici Plötzensee byli podle některých odborníků nejspíš rozřezáni a slouží v podobě anatomických preparátů jako učební pomůcky na východoněmeckých univerzitách.
A je těžké uvěřit, že bylo možné skončit dokonce ještě hůř: změnit se v mýdlo či vyletět komínem.
Preparáty je možné symbolicky pohřbít, o kostech nemluvě, co ale s těmi, kteří beze stopy zmizeli ve vyhlazovacích táborech někde ve východním Polsku?
Civilizaci můžeme měřit podle toho, jak se chováme k živým, ale také k mrtvým: nezapomínejme na vyprávění o tom, jak popel popravených z procesu se Slánským posloužil v padesátých letech k posypání namrzlé vozovky.
A na to, jak syn generála Heliodora Píky smutně hledal hrob svého otce. Komunisté ho pochovali tajně, neboť jejich nenávist přesahovala hranice, jimiž je vymezen život.
Mrtví totiž mohou podat svědectví: v tom je jejich cena, ale i nebezpečí (podle toho, koho se ptáme).
Kostnice ze středověkých časů ukazují, jak strašné byly časy moru. Kostnice z první světové války ukazují nesmyslnost organizovaného vraždění.
Není divu, že moderní diktátoři propadali touze oprostit zabíjení od jeho důsledků: tedy od mrtvol. Tušili, že jen málokterý člověk se neskloní před majestátem smrti a hromady kostí zůstanou jako memento doby, v níž se tolik a tolik umíralo.
Víra, že bez mrtvol bude minulost méně tíživá, byla skutečným přesvědčením v mnoha zemích světa po celé minulé století.
Mrtví mají někdy skutečně větší moc než živí: ostatky polských důstojníků povražděných sovětskými vrahy v Katyňském lese ovlivňují polsko-ruské vztahy po desetiletí a snad ještě i dnes.
Mrtví němečtí vojáci spořádaně uložení v krabicích a uschovaní v Ústí nad Labem jsou tedy také svědectvím svého druhu.
Ani jedenašedesát let po válce nenacházejí svůj klid, a co víc, ruší i klid nás živých. Ale tak to už s mrtvými je. Nedají nám zapomenout a připomínají, že jednou můžeme také skončit v krabici, ve skladu opuštěné tovární haly. A to ještě nebude ta nejhorší varianta.
