Topolánkovi protivníci prohráli zatím všechny volby. Legendu o tom, že je předseda ODS hlupák, hulvát a sprosťák, se jim však podařilo rozšířit dokonale. Ne že by jim nebyl Topolánek ku pomoci.
Sprostá slova, hrubá gesta. Hlavně však záchvaty vzteku, zatvrzelost vůči seriózním otázkám. Netaktnost. Nekritické protežování jednoho poradce. Jenže – a je to smutné – Topolánkovo chování není o nic méně nekulturní než vystupování všech silných mužů české politiky od vzniku samostatného Česka.
Připomeňme si tu galerii: Václav Klaus: ješitný až hrůza. Druhé poučuje jako venkovský učitel nezbedné žáky. Ironizuje, neodpovídá na otázky, vzteká se. Protivníka se snaží zesměšnit, zadupat do země, naslouchá jen sám sobě.
Miloš Zeman: obhroublý, často na hranici společenské únavy, ba za ní. Vůči oponentům ještě neférovější než Klaus. V projevech často prolhaný. Nevypočitatelný i pro své přátele.
Vladimír Špidla: tváří se sice jako jelimánek a slušňák první třídy, své soupeře však likviduje potají. V rozhodující chvíli podle zradí člověka, který ho do funkce doslova dosadil. Nesrozumitelný, mnohomluvný.
Stanislav Gross: tváří se sice jako mílius, ale na první pohled obhroublý parvenu. Obklopen podivnými týpky často pologangsterského střihu myslí jen na svůj prospěch. Obhajuje pochybné podnikání své ženy. Zaplétá se do primitivních lží o strýci Vikovi a novináři Rodovi, kteří mu půjčili na byt. Blekotá slova omluvy národu jako kluk přistižený na hruškách…
Jiří Paroubek: funkcionář z komunistických časů. Jak rozvleklými, nudnými projevy, tak sekernickými gesty. Možno-li, ještě ješitnější než Zeman a Klaus dohromady. Tak pyšný na své přednosti, že nechá o sobě vytisknout čtyřkilovou knihu, v níž nás častuje svými moudry například o tom, že základní vojenská služba je dobrá věc nebo že ženy jsou krásné jen do čtyřiceti let.
Svrchu uvedený výčet není přehnaný. Vzbuzuje však otázku: Jak to, že naši premiéři jsou všichni přinejmenším nezdvořáci? Lidé, s nimiž bychom, soudě podle jejich veřejného vystupování, na kávu nešli? (Málokdo má bohužel příležitost zjistit, že v soukromí jsou jiní.)
Je předpokladem pro místo prvního muže u nás sprostota, ješitnost, vychloubačnost, neúcta k jiným názorům? Nedostal by se jinak nahoru ve stranických špinavých válkách? Vyžadujeme to jako voliči?
Zdánlivě ne. Jan Švejnar, který se nijak nevyvyšoval, neironizoval, nemluvil sprostě ani hloupě, leč normálně, si získal v rekordním čase rekordní oblibu. Jenže byl vytažen jako kašpárek ze zákulisí na objednávku.
Nezablátil se českou reálpolitikou. V té totiž stále platí, že voliči si přejí na místě nejvyšším někoho, kdo se chová výstředně – nezdvořile, neslušně, vyzývavě. Kdybychom totiž toužili po někom jiném, opakovaně bychom nevybírali takové muže.
A řekl bych, že Topolánek i s prostředníkem vysoko vztyčeným není v téhle galerii nejhorší.
