Cenou za to je nulová hodnota přisuzovaná cílům jako zákon a pořádek nebo materiální jistota - vypadá to, jako by tyto národy snad už ani nemusely usilovat o podobné "hmotářské" cíle.
Tak vypadá Evropa podle průzkumů European Values Study, na němž se podílí většina zemí od Islandu po Řecko a od Atlantiku po Ural. V rámci tohoto projektu se už dvacet let zkoumají postoje jednotlivých národů ke vzdělání a práci, k rodině i státu, k Bohu i majetku.
"Balkán" samozřejmě není jen na Balkáně. Stačí se podívat na Polsko, zemi náboženských lidí s vysokou důvěrou k církvi. Ani záporný postoj Poláků k rozvodu či přerušení těhotenství a k homosexualitě není žádným tajemstvím. I tradiční postoj k dětem (mají poslouchat rodiče, ať jsou, jací jsou) nebo nechuť k cizincům by je řadily spíše po bok Rumunů či Bulharů.
(Tato nechuť se sice objevovala i v západní Evropě, ale hlavně tam, kde země zápasily s přílivem cizinců.) Polsko je také příklad země, která se rychle mění. Role řady tradičních hodnot i "hodnot" v minulém desetiletí klesala.
Také "Skandinávie" sahá daleko za hranice Švédska, Finska, Dánska či Islandu. Její pevnou součástí je Nizozemsko a v lecčems (míra náboženskosti, postoj k cizincům, odklon od tradiční rodiny, důraz na liberální vzdělání) zasahuje do západního Německa a Británie i dále, do střední Evropy a jinam.
Zvláštní kapitolou je "západní Středomoří", sahající až po Belgii i ono má svůj pól tradice v Portugalsku, ale jinak jeho obyvatelé sdílejí svéráznou a proměnlivou směsici tradičních a "volnostářských" hodnot.
Baštou tradiční Evropy je zjevně Rumunsko a země okolo něj: Bulharsko, Řecko, Maďarsko, Chorvatsko (v Jugoslávii se šetření neprovádělo). A tak, i když Maďaři nejsou tolik náboženští jako jejich sousedé, jejich tolerance v sexuální oblasti spíše klesá a také vstřícnost vůči jiným rasám nebo muslimům má daleko nejen ke Švédsku, ale dokonce i k Česku.
Češi jsou sem tam extremisté - téměř chorobně nevěří institucím, mají pramalou důvěru k lidem a Bůh pro ně ztratil tvář: uznávají ho nanejvýš jako "životní sílu". Během devadesátých let dali také zelenou sexuální toleranci, takže dnes jsou spolu se Slovinci spíše po boku Švédska než některého ze svých sousedů.
Jinak se pohybují někde ve středním proudu, i když obecně mají blíže spíš ke "Skandinávii": ať už jde o důvěru k tisku nebo o postoj k tradiční rodině a k cílům, jako je podíl lidí na vládě nebo k zajištění svobody slova.
Zrcadlo hodnot odkrývá i další zajímavosti: naprostou ztrátu náboženské víry u východních Němců. Postoje v náboženské oblasti (ale také postoje k sociálním problémům) tak vytvářejí významný předěl mezi východem a západem sjednocené země (u řady dalších hodnot byly postoje lidí v obou částech Německa spíše podobné).
Porovnání hodnotových rozdílů ukazuje i to, že Rusové mají ke světu "Skandinávie" a Západu značně blíže než třeba Řekové - a že tedy jejich nároky na "místo v Evropě" nejsou tak úplně neopodstatněné.
Pohled na Rusy však připomíná i hranici, která přežila všechny protikomunistické převraty a postkomunistické transformace. Je to hranice nedůvěry, nedůvěry k lidem i institucím. Zatímco na Západě lidé někde věří spíše svým bližním a jinde zase více státu, úřadům, tisku či policii, postkomunistické země většinou neskrývají svou nedůvěru vůči obojímu (výjimkou zůstávali Poláci a Rumuni, u nichž ještě přetrvala důvěra k institucím).
A ještě jedno dělítko přežilo pád komunismu: rozdílný postoj k takovým věcem, jako je zákon a pořádek a růst cen nebo podíl lidí na vládě a ochrana svobody řeči. Zatímco na Západě považovali mnozí za hlavní úkol dalšího desetiletí druhou dvojici cílů, od Polska na východ měl v minulém desetiletí jasnou převahu důraz na zákon a hospodářskou jistotu - asi proto, že se jich tolik nedostávalo.
