Pro mnoho pozorovatelů je populismus nemyslitelný bez silné přímé vazby mezi vůdcem tepajícím establishment a občany, kteří se cítí opomíjeni politickými stranami hlavního proudu. Úloha vůdce v populismu se však nesmírně přeceňuje. Vzhledem k významu populismu jako politického jevu je nutné tento názor zpochybnit, společně se dvěma dalšími – že populismus je svým způsobem voláním po přímé demokracii a že populisté dokážou pouze protestovat, leč nikdy vládnout.
Ti, kteří k nám nepatří
Populismus, na rozdíl třeba od liberalismu či marxismu, není uceleným souborem politických idejí. Nelze jej ale definovat prostě jen jako politické hnutí podbízející se masám propagací zjednodušujících politických návrhů. Přestože jsou populisté obzvlášť náchylní k prosazování povrchních řešení, stěží mají na takovou taktiku monopol. Zpochybňováním inteligence a vážnosti populistů jim navíc pouze hrajeme do karet: jen se podívejte, jak ty nafoukané a zaháčkované elity, opáčí, opovrhují selským rozumem lidu.
Chávez a jeho nástupce Maduro na propagandistickém graffiti v Caracasu (12. dubna 2013)
Populismus nelze pochopit na úrovni politických přístupů; jde spíše o určitý způsob představy o politice. Nevinný, vždy tvrdě pracující lid staví jak proti zkorumpované elitě (ta vlastně vůbec nepracuje, jen upevňuje své vlastní zájmy), tak proti lidem na samém dně společnosti (ani ti nepracují, přiživují se na ostatních).
Nejvýše ani nejníže postavení nejsou podle populistických představ skutečnou součástí společnosti: přímo či nepřímo je podporují cizí mocnosti (viz proevropské liberální elity ve střední a východní Evropě) nebo jde – což je ještě zřetelnější – o přistěhovalce a menšiny, kupříkladu Romy. Elity se v populistických představách nepřiměřeně starají o ty, kdo jsou stejně jako oni ostatním odcizeni. Evropské elity jsou pravidelně obviňovány, že plýtvají dávkami na etnické menšiny ve jménu ochrany jejich práv. Američtí populisté z Tea Party často vykreslují nesourodou alianci levicově liberálních elit z pobřežních států na východě i západě s afroamerickou vrstvou nejchudších (ztělesněním této aliance je v jejich očích prezident Barack Obama).
Funguje to i ve Švýcarsku
Vůdce, který tuto ryze morální – nikoli politickou – představu dokáže reprezentovat, pomůže dát voličům určité ohnisko zájmu. Není to ale nezbytné. Mělo svůj význam, že Chávez masy ubezpečoval: „Je ve mně trocha z každého z vás.“ Mohl to ale udělat kdokoli jiný či určitá skupina; anebo to nemusel být vůbec nikdo (kdo vlastně vede Tea Party?).
Voliči podporující populistická hnutí tak činí, protože jsou přesvědčeni, že současné elity je skutečně nereprezentují. Nejsou proti zastupitelské demokracii jako takové: prostě jen chtějí být zastoupeni jinými osobami – takovými, které považují za mravně čisté.
"Chavisté", podporovatelé socialistického kandidáta Madura, slavili volební vítězství s venezuelskými i kubánskými vlajkami v rukou.
Příznivci opozičního kandidáta Henriquea Caprilese neskrývali po oznámení výsledků svůj smutek. Jejich favorit prohrál rozdílem necelých dvou procent hlasů.
Požadavky přímé účasti tedy nejsou pro populismus stěžejní. Jsou spíše příznakem domnělého vyloučení z politiky (které může být dost dobře skutečností, zejména v Latinské Americe). Volání po politické inkluzi se však od požadavků přímé demokracie liší. V zemích, kde je přímá demokracie velkou měrou součástí běžné politiky, například ve Švýcarsku, se populistickým stranám nedaří hůř, ale spíš líp než jinde.
Vyznávání jen jednoho řešení
Obdobně mylný je úsudek, že jakmile se populističtí politici dostanou k moci, nejsou schopni efektivně vládnout, protože vzešli z protestních stran, jejichž programy zcela vymezuje to, proti čemu brojí. Pro populisty u moci je spíše příznačné, že dbají jen o svou klientelu (zbytek společnosti je naprosto nehodný jejich zájmu) a nijak se nemazlí s brzdami a rovnováhami dělby moci. Z populistického pohledu to dává naprostý smysl: proč by měli uznávat meze své moci, když zastupují pravou vůli lidu? Populistům nevadí zastupitelská demokracie, ale nesmíří se s politickým pluralismem a s představou legitimní opozice.
Z Cháveze udělala populistu právě tendence démonizovat protivníky, ne konkrétní politiky ve prospěch chudých. Ve Finsku, abychom uvedli jiný příklad, není výmluvně nazvaná strana Opravdoví Finové populistická proto, že kritizuje Evropskou unii, nýbrž proto, že se označuje za unikátně autentickou reprezentaci. Důvodem ke znepokojení není snaha italského populisty Beppeho Grilla posílit moc obyčejných občanů, leč je jím rozhodně jeho tvrzení, že Hnutí pěti hvězd si zaslouží sto procent křesel v parlamentu, protože všichni ostatní kandidáti jsou zkorumpovaní a nemorální.
Beppe Grillo na jednom z předvolebních mítinků (22. února 2013)
Právě tento rys populismu – představa, že lidé chtějí jednu jedinou věc a že jedině jejich opravdoví zástupci jim ji dokážou zajistit – vysvětluje symetrii (často evokovanou, ale zřídka objasňovanou) mezi populismem a technokratickou vládou. Tak jako technokraté vycházejí z předpokladu, že existuje pouze jedno správné řešení každého politického problému, a politická debata je proto nepotřebná, populisté zase soudí, že lid má jednu a pouze jednu nezkaženou vůli. Předpokladem liberální demokracie je pravý opak: prostor pro různé perspektivy – a politické alternativy.
Jan-Werner Müller vyučuje politologii na Princetonské univerzitě a působí na Fakultě dějin Institutu postgraduálního studia. Jeho poslední knihou je Contesting Democracy (Zápas s demokracií) s podtitulem Politické ideje v Evropě dvacátého století.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2013. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
