Už první návrh jako by byl z jiného makroekonomického světa: chtějí pevně svázat korunu s eurem. Vyspělé země přitom opustily systém pevných fixních kurzů už před třemi desetiletími jako neudržitelný.
Nedávno se o cosi podobného pokusila Argentina. Její experiment právě neslavně končí. Ostatně Česká republika také před pěti lety prodělala jednu mnohem mírnější měnovou krizi kvůli pokusu udržet předem stanovený kurz.
Exportéři se zhlédli v nevábné minulosti i podruhé: vyzývají k zastavení klopotně chystané privatizace velkých podniků. Obávají se, že jejich zahraniční kupci budou vyměňovat své peníze na koruny, čímž jenom zvýší jejich už tak vysoký kurz.
Znamená to snad, že by měla státní pokladna kvůli vývozcům s prodejem počkat až do doby, kdy za Český Telecom dostane ještě méně? Měnu posilují i zahraniční investice na zelené louce, které kabinet láká na nejrozličnější pobídky. Proti těmto nekalým výhodám exportéři také protestují.
Mají už tak dost problémů, a ještě se musí přetahovat o domácí trh s firmami, které nemusí platit zdejší vysoké daně, tovární pozemky mají za hubičku a stát jim na vlastní náklady shání a školí pracovní sílu. Zatímco jiné nápady byly odmítnuty oprávněně, tento poslední byl naprosto racionální. Narazil naopak na iracionalitu vlády.
Její program lákat zahraniční investory na nejrůznější výhody sice není férový, zato na sto procent úspěšný. Sociální demokracie se jednoho z mála svých předvolebních trumfů nezřekne. Je to dokonalý pat. Vývozci mají jasno, jaká by koruna měla být: co nejslabší. Jasno mají i dovozci: měla by být co nejsilnější.
Vláda nechce dělat nic. Stojí za ní celá ekonomická věda, když říká, že stejně nelze zjistit, jak by měl správný kurz vypadat. Co na to koruna? Její rekord měl jepičí život. Po krátkém vzepětí konečně mírně oslabila. Že by to nakonec vyřešil trh?
