Soužití barové tanečnice, podrazáka, bývalého skina a několika mláďat přitáhlo statisíce lidí. Opakuje se to, co ve všech ostatních zemích s provozuschopnou televizí, intelektuálové hudrují a národ se dívá. Jsme skoro poslední, ale aspoň fungujeme.
Poznáváme sami sebe
O něčem, jako jsou VyVolení, snili avantgardní filmaři a divadelníci.
Chtěli zbořit zeď mezi herci a neherci, mezi pódiem a životem. Michael Kocáb mluví o té show jako o bergmanovštině, na netu občas někdo vykřikne, že ji musí režírovat Lynch nebo Trier. Reginin hysterák, Emilovo holení podpaží, Petrovo bohorovné "Já, Petr Zvěřina" by však nikdo nezrežíroval. Technika a peníze umožnily vznik umění bez tvůrce, bez génia, dokonce bez uměleckých ambicí. A přesto umění, které zasahuje.
Snad každý z diváků VyVolených přemýšlí, jak by se ve vile choval.
Jak by se shodl s pološílenou ordinérní blondýnou, s horníkem, s homosexuálem, s bojácnou teenagerkou. Jak by dokázal pobavit spousty neviditelných očí za sklem. Jestli by do toho za ty peníze šel. Srovnáváme se s jednotlivými vyvolenými a podle vlastních sympatií je milujeme nebo zatracujeme.
Jednoduše: poznáváme sami sebe. Co víc může dokázat umění?
Co se dělo pod peřinou?
Abychom úplně nepohřbili Velkého bratra, i z něj občas vyšlehne záblesk.
Po odvysílání orálního sexu dvou obyvatel domu (jak se vlastně jmenují?) se na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání snesla sprcha stížností.
Dokázaly jediné: fantazii stěžovatelů.
Celé pohoršení se odehrálo pod peřinou a nebylo z něho fakticky vidět nic. Takové scény, nedopovězení, nutné střihy nás nutí doplnit si prázdná místa vlastní zkušeností a tu, paradoxně, hodnotit vlastní morálkou.
Zase: poznáváme sami sebe.
Samozřejmě, že uzavřené vily nepředvádějí běžný život. Situace tam jsou zrychlené, koncentrované, natlakované.
Ale nejsou falešné, i když televize stříhají jako divé, aby vyrobily ostřejší charaktery a jasnější děje.
Ve VyVolených se to zatím vede líp.
Pitomost, ale zajímavá
Reality show nejsou jen komerční pitomost, komerčních pitomostí vymyslí média každý měsíc věrtel. Jen ty komerční pitomosti, které vzbudí mánii, hysterii, kolektivní fascinaci, jsou zajímavé. Lunetic a David Beckham naznačili proměnu ideálu mužství. Esmeralda ukázala archetyp ženského vyprávění. A VyVolení? S jejich pomocí se snažíme poznat svoji vlastní roli ve světě. Nějak jsme si jí přestali být jistí.
VyVolené hodnotí ženy v kadeřnictví, muži v hospodě i školometi v novinách. Pokud dokážou vybudit sebereflexi v tolika lidech, jde o zatraceně dobré umění. Jestli je to umění vzestupu jako alžbětinské divadlo, nebo umění pádu jako gladiátorské hry, to posoudí budoucnost. A teď odpusťte, podle webu se první probudila Monika...
