Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vyvolávači duchů

  11:15aktualizováno  11:15
Pokud se čtenář domnívá, že žijeme v racionálním světě vědy a sekulárního humanismu, myslím že se mýlí. Naše společnost žije ve světě duchů a jejich vyvolávačů. Nemyslím tím duchy ve starém, dnes již překonaném pojetí, duchové se již nezjevují na hřbitovech a ve starých opuštěných domech, zjevují se v našem parlamentu a našich mediích a díky osvětové práci našich novinářů a poslanců, které se kdysi říkalo "vyvolávání duchů", žijí i v myšlení mnoha našich spoluobčanů.
Ti je nehledají na těch zmíněných místech, hledají je v našich zákonech, hledají je dokonce i v základním zákoně, Ústavě České republiky.
 
Není to nějaký úplně nový jev, "duchové zákonů" se u nás vyvolávají přinejmenším od takzvané sametové revoluce. Rozhodli jsme se, nebo bylo za nás rozhodnuto, že někdy platí zákon, a jindy jeho duch. Tam, kde zákon nevyhovuje, vyvoláme ducha.
 
Ne, nepopírám, že existuje to, co Charles de Montesquieu nazval "Duchem zákonů", ten však má málo společného s tím, co se nám za ducha zákona podsouvá,  to má s duchem zákona asi tolik společného,  kolik má společného astrologie s astronomií.
 
Co je "duch zákona", jak jej definujeme a kde jej najdeme?
 
Podívejme se na preambuli nejstaršího zákoníku v lidských dějinách:
 
"Toto jsou zákony které ustanovil mocný král Chamurabi
Aby mocní nemohli utiskovat slabé,
aby se dostalo spravedlnosti sirotkům a vdovám,
vepsal jsem tato slova do kamene."
 
Duch zákona je starý více než 3750 let.
 
Duchem zákona je jeho účel, ústava je jeho rámcem, jeho litera je normou pro jeho aplikaci. Duch zákona je víc než litera, nemůže ale literu zneplatnit. Pokud litera zákona neodpovídá jeho záměru, je nutno literu zákona změnit, není jí však možno ignorovat. Pro změnu zákona existuje ústavou předepsaný postup, který je nutno dodržet. Duch zákona neexistuje mimo zákon,  mimo něj je jen právní chimérou.
 
Formální pravidla a kodifikace práva,  jsou předpokladem jistoty a stability společnosti. Zákony mají svůj život, jak se společnost vyvíjí, vyvíjí se i její zákony. Pravidla pro jejich aplikaci i pro jejich změnu jsou dána ústavním rámcem. Právo je živé, je výrazem vůle společnosti, a je touto společností tvořeno. Záleží na lidech, jakou společnost a jaké  právo chtějí vytvořit. Žádná vyšší moc to za ně udělat nemůže, pokud tato zásada přestane platit, nelze již mluvit o demokracii, i osvícený a benevolentní diktátor je pouze diktátorem, ani ten nejúspěšnější a nejpopulárnější systém který není založen na svobodné vůli občanů a nechrání je před nekontrolovatelnou státní mocí, není demokracií.  
 
V principu existují dvě pojetí práva, právní positivismus a přirozené právo. Liší se pohledem na zdroje a vývoj práva, přirozené právo je založeno na teorii, že některé zákony jsou založeny na samozřejmých a nevyvratitelných pravdách a morálních principech, odvozených božích nebo přírodních zákonů, a jsou objevitelné lidským rozumem a zkoumáním bez odkazu na existující právní normy, nebo judikáty. Typickým příkladem aplikovaného přirozeného práva je Deklarace nezávislosti Spojených států:
 
"Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni a jsou svým Stvořitelem nadáni jistými nezcizitelnými právy, mezi něž patří právo na život, svobodu a činnost ve prospěch osobního blaha, a že pro zajištění těchto práv, jsou zřízeny vlády, jejichž oprávněná autorita je odvozena ze souhlasu a vůle jejich subjektů."
 
Koncept přirozeného práva vznikl v antickém Řecku, byl formulován Stoiky, kteří věřili, že právní systémy všech národů a států, se dají redukovat  na základní morální principy, a jsou naopak z nich odvoditelné.  Tato myšlenka nalezla uplatnění v Římském právu, které rozpoznávalo společný neměnný soubor právních předpisů, které jsou platné universálně, a existují vedle specifických zákonů poplatných místu a době svého vzniku.
 
Teorii přirozeného práva rozvedl svatý Tomáš Akvinský, který považoval přirozené právo za společné všem národům, nejen křesťanským, a rozšířil jeho principy o zjevené judeo-křesťanské morální hodnoty, které jsou křesťanské společnosti vodítkem pro jeho aplikaci.
 
Na konci sedmnáctého století interpretovali Spinoza a Gottfried von Leibnitz přirozené právo jako základ etiky a morálky. O sto let později je Jean Jacques Rousseau povýšil na základ svého pojetí demokracie a rovnosti, a stalo se jedním z vůdčích principů francouzské a americké revoluce.
 
V devatenáctém století vliv teorie přirozeného práva poklesl příchodem positivismu a materialismu. Ve dvacátém století se přirozené právo vrátilo do popředí zájmu, myslitelé jako katolický neo-thomistický teoretik Jacques Maritain v něm nalézali argumenty pro svůj odpor k totalitárním teoriím, a paradoxně i k modernistickým tendencím Druhého Vatikánského koncilu. 
 
Positivismus, analytická teorie práva, která vznikla v druhé polovině 18 století, zdůrazňuje odělení práva od spekulativní teologie a metafyziky. Jeho základem je názor, formulovaný  Francisem Baconem a Davidem Hume, že jediným platným základem poznání je vědecké zkoumání. Za otce filosofického positivismu je pokládán zakladel sociologie,  Auguste Comte, který jej představil ve svém díle "Cours de philosophie positive". Dalším důležitým přelomem byly práce Friedricha Karla von Savigny, který předložil teorii práva jako výrazu národní kultury a tradic.
 
Pro moderní právní positivistickou školu jsou důležité práce pražského rodáka a profesora mezinárodního práva Pražské německé university, Harvardské university a profesora Fakulty politických věd na University of California v Berkeley, Hanse Kelsena. Nelze nevzpomenout ani brněnského profesora a rektora právnické fakulty Masarykovy university, spoutvůrce první Československé ústavy Františka Weyra, spolu s profesorem Kelsenem pokládaného za zakladatele normativní teorie práva. František Weyr byl  renesančním vzdělancem, vedle své světově proslulé průkopnické práce v oboru filosofie práva byl uznávanou autoritou v oboru matematiky, statistiky a národohospodářské politiky. Byl i praktickým politikem, poslancem Národního shromáždění (1918-1920). 
 
Principem positivistické teorie práva je poznatek, že zákon není něčím daným, co je přímo odvoditelné z jakkoliv vznešených vyšších ideálů, že každý zákon má svého autora, nevzniká sám ze sebe, ani není dán nějakou vyšší mocí, a za jeho kvalitu odpovídají jeho tvůrci, jen na nich leží odpovědnost za to, že zákon, který prijímají je morální a kvalitní, a že jeho smyslem je ochrana a služba jeho subjektům.
 
Není pravdou, že "duch zákona" je výsadou přirozeného práva. Pravdou je spíše to, že positivismus nehledá ducha zákona mimo zákon, nehledá jej v nějaké těžko definované metafyzické rovině morálky a etiky, nalézá jej v jeho smyslu, který je zněním zákona převeden do konkretizované taxativní normy. Pokud se společenské morální a etické hodnoty nemohou projevit v zákoně samém, buď je zákon vykládán špatně, nebo je to špatný zákon, a v tom případě je nutno takový zákon nepřijímat, a pokud existuje, je třeba jej zrušit, nebo změnit. Důležité je, že zákon je normou, pokud stanovuje povinnosti, nebo omezení svobody jednotlivce či právnické osoby, musí být tyto povinnosti nebo omezení přesně definovány. Pokud definovány nejsou, nelze se odvolávat na "ducha zákona ", a vynucovat jejich plnění.
 
Nevěřím argumentu, že důraz na znění zákona je negací jeho ducha. Jeho vždy přítomný duch ale není něčím, co může ospravedlnit jeho nedodržení či obcházení, i v tom případě, kdy je nutno počítat s okolnostmi, které mohou vést k jeho ospravedlnitelnému porušení, dobrý zákon na tyto okolnosti pamatuje, a stanovuje jejich podmíněnost, například zabití nebo zranění jiné osoby je přípustné za specificky stanovených okolností v sebeobraně.
 
V případě zjevného dodržení takových zákonem stanovených podmínek nemusí vyšetřující orgán pachatele žalovat, a ve sporných případech, tam, kde vyšetřovatel není zcela uspokojen, že tyto podmínky byly splněny, podá žalobu. Jenom soud ale může zákon interpretovat, a tam kde nalezne že jsou podmínky splněny, může, zcela v duchu zákona, žalovaného osvobodit, nebo podle okolností určit trest podle uvážení, na nižší hranici stanovené trestní sazby. Navíc existuje, pro případy zvláště vyjímečné, jako poslední pojistka, ještě institut presidentské milosti. Nikdo, dokonce ani zákonodárci a soud, nemá právo zákon obejít a odvolávat se při tom na jeho "ducha".
 
Pokud se parlament (nebo exekutiva), sám o sobě odvolává na "ducha zákona" tam, kde se rozhodne podnikat kroky, které jsou v rozporu se zněním zákona, nejen, že porušuje zákon, ale jedná proti duchu nejvyššího zákona země, proti ústavě, která pravomoc interpretovat zákon, v liteře i duchu, dává jen jednomu z třech pilířů  ústavou oddělené moci, moci soudní. Duchem ústavy je právě ochrana před takovým zneužitím moci, ústava rozděluje moc na moc legislativní, výkonnou a soudní, z nichž každá má svůj specifiký úkol, a jejich oddělení je základem demokratického systému. 
 
Je pravdou, že i zákon je možno zneužít. Je to však daleko těžší tam, kde jeho litera je v souladu s jeho duchem, a zákon je kvalitní v tom smyslu, že nepřipouští protikladnou interpretaci, a jeho interpretace logicky vyplývá z jeho litery.
 
Často citovaný argument, že právní positivismus umožňuje, a vynucuje dodržování právních norem, které mohou sloužit nemorálním a zločinným cílům, že nacisté se díky právnímu positivismu dostali k moci legálně, nacistické zákony byly podle positivistické teorie práva legální, a jejich dodržování bylo posvěceno autoritou práva, jsou totálně scestné. Nacistický právní systém nebyl nebyl právem, byl perverzí práva. Není pravdou, že nacisté se dostali k moci legálně, po volbách v listopadui 1932 se sice stali největší stranou v Reichstagu, ale nebyli většinovou stranou. ( nacistická strana získala 196 ze 584 mandátů ).
 
Prvním krokem nacistického režimu po Hitlerově jmenování kancléřem v lednu 1933 bylo vyhlášení mimořádných voleb, a suspendování ústavy po požáru Říšského sněmu (27 února 1933), a teprve nacisty vyvolaná hysterie po požáru Reichstagu vedla k těsnému vítězství nacistů ve volbách 5.  března 1933, a k přijetí tzv. Zmocňovacích zákonů (27. března 1933), které odstranily jakékoliv ústavní záruky občanských svobod. Nebylo to dodržování ústavy, co přivedlo nacisty k absolutní moci v Německu, bylo to právě zrušení ústavy a ústavních záruk. Adolf Hitler byl jmenován kancléřem legálně, nacistická diktatura ale byla produktem puče, kterému předcházelo nezákonné odstranění opozice.
 
Úplné rozpuštění parlamentu a další nacistické zákony, včetně tak zvaných Norimberských rasových zákonů (ve skutečnosti nebyly tyto zákony skutečnými zákony, byly to dekrety stranického sjezdu v Norimberku. Hitler již zákony a právo nepotřeboval, vládl na základě vůdcovského principu), byly již jen následkem tohoto opuštění práva, a to co následovalo, nebyl právní řád, byl to řád bezpráví, protože právo bylo podřízeno státní moci, legislativa po zrušení Reichstagu neexistovala, a justice se stala nástrojem výkonné moci.
 
Zrušení těchto právních záruk a nová interpretace existujícíích zákonů, i přijímání nových zákonů a dekretů,  a nakonec i úplné opuštění práva, bylo zdůvodňováno "vyššími principy", tedy tím, co nacisté za vyšší principy pokládali. A v tom je právě kámen úrazu, že takový "vyšší princip", "duch zákona", byl nadřízen zákonu samotnému, včetně ústavy.
 
Duch zákona se dá vyložit podle toho, co ten, kdo je jeho subjektem, za něj pokládá. Pokud přijmeme názor, že duch zákona je nad zákonem, pak se musíme smířit s tím, že zákon může znamenat něco jiného pro každou sociální vrstvu, každou zájmovou skupinu, pro každý názorový směr, každou politickou stranu, a dokonce i pro každého jednotlivce. Duch může být i zlým duchem, a takový duch může zničit i právo.
 
Před špatnými zákony, a před zneužitím práva nás nemůže chránit útěk od práva do sféry "duchů zákonů." Naší ochranou je jen respekt k právu, respekt k zákonu, vzájemná kontrola tří pilířů ústavní moci, a dodržování ústavních postupů. Demokracie si zaslouží ochrany, potřebuje ochranu, a poskytuje ochranu.   
 
Demokracie je jediný systém, který poskytuje ochranu i svým nepřátelům. Paradoxně, v tom je její síla, a v momentě, kdy se začne "chránit" potlačováním menšinového názoru, svou sílu ztrácí, a přestává být demokracií. Pokud se jeden názor, ať už většinový nebo menšinový, stane "schváleným a jediným správným", je s demokracií konec.
 
Může se tedy demokracie bránit? A když ano, jak?
 
Jediný možný způsob obrany je důsledné trvání na dodržení demokratických principů, odmítání nezákonných a mimozákonných postupů, ať už zní jejich cíle sebekrásněji a sebelákavěji. Jakýkoliv jiný postup by měl být občanům varováním, pokud jej někdo prosazuje, znamená to, že si je vědom toho, že jeho názor není schopen otevřené a poctivé soutěže, že se této soutěže bojí, a že nechce akceptovat to, že je se svým názorem sám, nebo omezen na malý okruh příznivců.
 
To je pravdou i tehdy, když se mu podaří zaplnit náměstí ve jménu jakékoliv kauzy, demonstrace jsou oprávněnou formou protestu, oprávněnou formou vyjádření názoru, oprávněnou formou propagace názorů, ale volební urna je v demokracii jediným místem, které může určit další vývoj společnosti.
 
Totéž platí o zákonech a jejich duchu, omlouvá-li někdo nedodržení zákonných postupů, nebo porušení či obcházení zákona odvoláváním se na jeho ducha, měli bychom mu připomenout, že pokud je zákonodárcem, měl by se snažit zákon změnit, interpretace zákona není v jeho pravomoci, má-li problém s interpretací zákona, může se obrátit na soud, nebo se snažit zákon změnit.
 
Duch zákona není ničím jiným, než tím, čím je v našich hlavách a srdcích. Nedokáži to vyjádřit lépe, než to udělal bývalý americký president Jimmy Carter:
 
"Právo není soukromým majetkem právníků, ani není justice výsadou soudců a porotců. V konečné analýze není spravedlnost věcí soudů a učebnic právnických fakult, ale vyplývá z našeho vztahu ke svobodě a ze vzájemného respektu."
 
Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Soud vynesl rozsudek v případu vraždy jednoho z bossů tuzemského podsvětí...
Vražda šéfa podsvětí Běly zůstává bez trestu, proti obžalovaným chybí důkazy

Vražda jednoho z šéfů tuzemského podsvětí Antonína Běly z roku 1996 zatím nebude potrestána. Krajský soud v Praze v úterý zprostil obžaloby Pavla Šrytra a Jána...  celý článek

Šéf Cermatu Jiří Zíka (vlevo) s konzultantem organizace EDUin Tomášem Feřtkem...
VYSÍLÁME: Němci umí žáky na maturitu lépe připravit, řekl šéf Cermatu

Letos proběhlo 1. kolo plošného jednotného testování školáků. Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (Cermat) teď pracuje na podobě dalšího kola. I o tom...  celý článek

Jana Kopecká ze ZŠ Kunratice vyhrála ocenění Global Teacher Prize (25.9.2017).
Snažím se při vyučování vytvářet dobrou atmosféru, řekla oceněná učitelka

Vítězkou nultého ročníku Ceny pro inspirující pedagogy a průvodce vzděláváním Global Teacher Prize se stala Jana Kopecká ze Základní školy Kunratice. Získala...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.