Jistý pokrok by tu byl, tehdy, když se to stalo, protestovalo na Rudém náměstí sovětských osm statečných, kteří se dočkali tvrdého potrestání. Jistě, neveřejně nesouhlasilo určitě mnohem více Rusů, ale průzkumy se tehdy nezveřejňovaly.
Sotva si představit, co by to nejen u nás vyvolalo, kdyby podobně odpovídali v roce 1974 o 15. březnu Němci. Jenom si to nastiňme: "Třetina Němců soudí, že okupace Čech a Moravy byla správná kvůli zachování nacionálního pořádku!"
Lze předpokládat, že velká podrážděnost (a jistě oprávněná) by zasáhla i znormalizované české a moravské hospody. Ruský postoj se nás nejspíš tolik nedotkne.
Ano, historické paralely jsou vždy velice kulhající, ale o čemsi to vypovídá: bolševismus je z nepochopitelných důvodů přijatelnější než nacismus, byť i jeho "obrana" byla založena na nevinných mrtvých. Ostatně podstatná část občanů volí u nás stranu, která má k 21. srpnu stále postoj poněkud zvláštní.
Už méně překvapující je, že dle téhož průzkumu si Rusové na tehdejší agresi vlastně ani nevzpomenou. Upřímně řečeno, kdyby měli vzpomínat, koho kdy v moderních dějinách jejich režim násilně obsadil, koho pokořil, koho zabil, měli by pořádně zamotané svědomí.
Bylo by toho na ně příliš. A opět belhavé paralely: znovu připomeňme v této souvislosti Němce s jejich postnacistickým traumatem. Nemluvě už o americkém "vietnamském syndromu".
Zatímco příslušníky říše a jejich potomky svět důrazně upozornil, že střet, který vyvolali, nakonec prohráli a že po zločinu následuje trest, válka, kterou bolševické Rusko též způsobilo a v níž nakonec dostalo napráskáno, byla "studená". Tudíž i trest byl jaksi vystydlý. A tedy také svědomí zůstalo velmi, velmi chladné a zapomnětlivé.
