Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Výstavní zážitek - Frida Kahlo a Olafur Eliasson pod jednou střechou

  8:00aktualizováno  8:00
Berlínská výstavní síň Martin-Gropius-Bau je jednou z nejdůležitějších evropských galerií moderního umění. V současnosti jsou zde k vidění dvě pozoruhodné výstavy – dosud největší evropská retrospektiva mexické malířky Fridy Kahlo a první velká souborná výstava Olafura Eliassona, jednoho z předních představitelů současného instalačního umění.

Frida Kahlo: Zlomená páteř, 1944 | foto: © Banco de México Diego Rivera & Frida Kahlo Museums Trust, México, D.F. / VG Bild-Kunst, Bonn 2010

Frida Kahlo (1907–1954) je dnes považována za hlavní ikonu jihoamerického malířství. Její životní osudy jsou přinejmenším od vzniku hollywoodského filmu Frida se Salmou Hayek v hlavní roli (2002, režie Julie Taymor) součástí pop-kultury. Ačkoli jsou její obrazy známy z řady publikací, v Evropě byly dosud jen zřídka vystaveny v originále. V Berlíně je nyní k vidění zhruba 150 prací Kahlo a vedle souborů muzeálních sbírek je zde i řada privátně zapůjčených děl. Krom známých ikonických autoportrétů jsou v berlínském Gropiu také méně známé kresby a náčrty, nebo k abstrakci směřující terapeutické malby (vzniklé ve spolupráci s psycholožkou Olgou Campus). Spolupořadatelem výstavy je vídeňské Kunstforum – tam se také výstava po Berlíně přesouvá.

Frida jako malá holčička, 1911 (první zprava)

Frida jako malá holčička, 1911 (první zprava)

Frida Kahlo se narodila 1907 v mexickém Coyoacánu v rodině fotografa s německými kořeny. Jako osmnáctiletou její život tragicky poznamenala autobusová nehoda, kdy jí tělo proklála ocelová tyč. Následkem řady těžkých zlomenin a zranění pánevních orgánů podstoupila 32 opěrací během 29 let a byla často připoutána na nemocniční lůžko. To jí také přivedlo k malbě, se kterou začala jako naprostá autodidaktka v době první rekonvalescence. Její výtvarné práce jsou neseny rozporem mezi její živelnou a smyslnou povahou a chátrajícím a neustále selhávajícím tělem, zářícími a křiklavě jasnými barvami znázorňuje své utrpení. Její velkou láskou byl podstatně starší mexický malíř nástěnných fresek a revolucionář Diego Rivera, který je klíčovou postavou také jejího politického směřování (Kahlo vstoupila do Komunistické strany Mexika a aktivně se účastnila politických bojů).

Frida Kahlo: Moje kojná a já, 1937

Frida Kahlo: Moje kojná a já, 1937

O výstavách

Frida Kahlo: Retrospektiva
30. 4. – 9. 8. 2010

Olafur Eliasson, Innen Stadt Außen
28. 4. – 9. 8.

Martin-Gropius-Bau, Berlín

Výstavu zahajuje dokumentární fotografická část, jejíž kurátorkou je Christina Kahlo, dcera synovce Fridy Kahlo. Kahlo vždy dbala na symbolický charakter svých veřejných vystoupení, její přísně stylizované fotografické portréty v mexickém kroji se složitě spletenými vlasy ozdobenými květy jsou toho dokladem. Řadu fotografií pořídil pionýr barevné portrétní fotografie Nickolas Muray, k němuž Kahlo poutal desetiletý milostný vztah (během vztahu s Murayem se však příznačně rozvedla a znovu provdala za Riveru).

Vedle kreseb tužkou nebo uhlem s převážně portrétní tematikou je v Berlíně vystavena také jediná kresba znázorňující autobusové neštěstí – Nehoda z roku 1929. Do kontextu poúrazového traumatu je uvedena také jedna z prvních raných portrétních olejomaleb Autoportrét se sametovými šaty (1926). Kahlo se záhadným a nenápadných úsměvem v temně rudých šatech si drží pravou ruku na srdci. Obraz byl inspirován Boticelliho Venuší a namalován pro tehdejšího přítele Kahlo Alejandra Gómeze Triase, se kterým zažila autobusové neštěstí a kterému napsala jako motto obrazu: "Dnešek ještě pořád trvá".

Frida Kahlo: Autoportrét „9. červenec 1932“, 1932

Frida Kahlo: Autoportrét „9. červenec 1932“, 1932

Malířský styl Kahlo je ovlivněn novou věcností, mexickým estridentismem (napojeným na revoluční hnutím v Mexiku a avantgardisticky kombinující tradiční prvky s modernou), ale také surrealismem (např. Breton ji viděl v tradici tohoto směru, Kahlo sama se však bránila srovnávání se surrealisty). Zejména olejomalby ze čtyřicátých a padesátých let minulého století jsou výstižným dokladem její blízkosti k surrealismu. Berlínská retrospektiva ukazuje např. Portrét Luthera Burbanka (1931), tehdy již zesnulého kalifornského biologa zabývajícího se křížením rostlin. Z jeho zetlelé kostry vyrůstají kořeny stromu, kmen má Burbankovu podobu, v ruce pak drží obrovskou hybridní květinu. Blízkost k surrealismu dokládá také třeba pastelkami namalovaná Fantazie z roku 1944. Jednotlivé části ženského těla – oko, rty, údy – se zde volně vznášejí v krajině, prs trčící z vody je zobrazen jako sopka, z níž prýští láva – mateřské mléko. Obdobně je koncipována i celá série obrazů z nemocničního prostředí, které tematizují i četné potraty Kahlo (např. Nemocnice Henryho forda, 1932) – na břicho Kahlo jsou stuhou připoutány mechanické strojky nutné k udržení jejího těla v chodu, stejně tak jako embryo dítěte nebo šnek v ulitě.

Frida Kahlo: Autoportrét jako Tehuana aneb Diego v mých myšlenkách, 1943

Frida Kahlo: Autoportrét jako Tehuana aneb Diego v mých myšlenkách, 1943

Klíčovou roli sehrál pro celou tvorbu Kahlo vztah s Diegem Riverou. Kahlo maluje řadu dvojportrétů, v nichž dominuje mexická mytologie (Rivera je slunce, Kahlo měsíc) a náboženské obřady, ale i vliv dalších náboženství (na jednom z obrazů má Rivera např. třetí oko indického boha Šivy). Obraz Diego a Frida, malá olejomalba z roku 1944, zobrazuje dokonce dvojici Kahlo-Rivera jako dvojmasku s rozpůleným obličejem.

Jejich vztah byl provázen spoustou zvratů, rozchodů a smiřování. Kahlo trpěla Riverovou nevěrou a útěchu hledala v řadě dalších vztahů s muži i ženami, v alkoholu, drogách, ale zejména v malířství. Celé její dílo je velmi intimní zpovědí o jejích duševních stavech, vizích, obavách, touhách a nočních můrách. Jejím hlavním tématem je ona sama. "Namalovala jsem tolik obrazů sebe sama, protože jsem byla často osamělá a pak, že sebe ze všech lidí znám nejlépe", řekla o sobě Kahlo a vyjádřila tím také svůj základní životní pocit opuštěnosti a nepochopení. Příznačné je, že ze zhruba 145 dochovaných maleb je 60 autoportrétů a dalších 80 prací tvoří zátiší, kde je Kahlo rovněž přítomná. V Berlíně je k vidění řada proslulých autoportrétů – s opicemi, s trnovým náhrdelníkem, s Riverou umístěným na čele a s Kahlo v mexickém kroji, dokonce i portrét Kahlo jako slunečnice, který byl dlouhou dobu považován z ztracený, je součástí výstavy.

Frida Kahlo: Slunce a život, 1947

Frida Kahlo: Slunce a život, 1947

Výstava kurátorsky připravená kunsthistoričkou Helgou Prignitz-Poda (autorkou nejaktuálnějšího soupisu děl Kahlo) představuje dílo Kahlo zejména tematicky. V detailních popiscích obrazů se však někdy až příliš doslovně snaží o interpretaci za každou cenu. Namísto prostoru pro nový pohled na tvorbu Kahlo, již tak zatíženou řadou interpretačních klišé, je divák často opětovně utvrzován v zkratkovitém nálepkování (např. drží-li Kahlo na portrétu cigaretu, stává se z ní hned "světice kuřáků").

Kahlo malovala často v leže na posteli se zrcadlem umístěným nad sebou. Její autoportréty se vyznačují přímým a neústupným pohledem, který upíná na pozorovatele svých obrazů. Při procházení výstavou zjišťujeme, že se Kahlo nikdy nedívá stranou, ve všech svých rolích jako světice, žebračka, mexická bohyně nebo Madona návštěvníka neustále propichuje svýma uhrančivýma očima. Je to silný a zároveň až fyzicky bolestivý zážitek.

Frida Kahlo: Autoportrét malujíc, ca. 1937

Frida Kahlo: Autoportrét malujíc, ca. 1937

Dokonalým pendantem se pak v tomto smyslu jeví druhá velká výstava v budově Gropia s názvem Innen Stadt Außen / Uvnitř město (ale foneticky též ve významu místo) zvenčí. Jedná se o první soubornou berlínskou výstavu Olafura Eliassona (1967), což je s podivem – Eliasson je sice islandsko-dánského původu, ale již řadu let v Berlíně žije a vyučuje na berlínské Univerzitě umění, kde v roce 2009 založil svůj Institut pro prostorové experimenty. Zdá se, že pro Eliassona platí to, co se občas stává – musel se nejprve proslavit venku, aby ho mohli vnímat i doma. Ve světovém měřítku na sebe Eliasson přitom upozornil již na konci devadesátých let environmentálními projekty jako Green river v řadě evropských měst a hvězdou se stal nejpozději roku 2003, kdy vystavil v londýnské Tate Modern svůj exponát The waether project – umělé slunce (polokouli), jehož svit byl reflektován obrovským zrcadlem zavěšeným na stropě. Návštěvníci tak zažívali "západ slunce" a zároveň i způsob jeho vytváření. To je symptomatické pro práci Eliassona – vytváří hravou a překvapivou iluzi a zároveň ukazuje mechanismus stojící za celým efektem a tím nutí diváka k sebereflexi.

Olafur Eliasson

Olafur Eliasson

Berlínská výstava zahrnuje řadu nových instalací navržených speciálně pro prostory Gropia. Je navíc doplněna o projekty po celém Berlíně (např. zrcadla umístěná na zaparkovaném kole, čáry křídou na chodníku), které Eliasson vědomě koncipuje jako optické hříčky měnící zavedené vnímání částí města. Eliasson pracuje rád se světelnými efekty na základě fyzikálních zákonů. Tak třeba procházíme místnostmi s reflektory umístěnými na zemi, které náš stín zmnoží na protější bílé stěně, to vše se opakuje v několika barevných variacích – návštěvník je doslova rozřezán na díly. Účinek barev zkoumá Eliasson i v sále předěleném žlutou umělohmotnou fólií, vše za fólií se jeví jako v záři slunce. V místnosti se stroboskopem zase na zem dopadá voda z hadice a světelné blesky z ní vytvářejí nahodilé obrazy. Obrovské dvoraně budovy pak vévodí instalace Mikroskop. Zvenku je vidět jen složitou spleť lešení. Když však vejdeme dovnitř, ocitáme se v systému do sebe zakleslých zrcadel, které odrážejí mřížovanou střechu výstavní síně. Návštěvník si připadá jako uprostřed rozštěpeného krystalu, oslněn zmnoženou reflexí světla.

Olafur Eliasson:  Tvůj nepřesný stín (barva), 2010; halogenové lampy, sklo, hliník

Olafur Eliasson: Tvůj nepřesný stín (barva), 2010; halogenové lampy, sklo, hliník

Největším zážitkem je ovšem závěr výstavy. Na výstražné ceduli je návštěvník nejprve upozorněn, že do prostoru nemá vstupovat, pokud trpí klaustrofobií. Odvážně vkročím dovnitř a zcela se ztratím v husté bílé mlze, která zahaluje celou místnost. Tápu okolo stěn a dveří a mlha najednou mění svou barvu, je rudá, růžová, fialová. Ve třetím prostoru je jasné žlutá, jsem obklopena doslova zlatou září. Takhle nějak si lze představit nirvanu.

Olafur Eliasson: Hvězdy soumraku, 2010; hliník, barevné zrcadlo, 265 x 425 x 128 cm

Olafur Eliasson: Hvězdy soumraku, 2010; hliník, barevné zrcadlo, 265 x 425 x 128 cm

"Chtěl bych, aby s sebou lidé přinesli do muzea i svá očekávání, aby se jejich privátní příběhy staly součástí výstavy. A pak ať si zase své vzpomínky na to, co viděli, odnesou s sebou, do společnosti. Celou výstavu lez chápat i jako mikroskop, společnost je zde zkoumána pod lupou – je to svým způsobem stroj na skutečnost", řekl Eliasson o své berlínské výstavě v jednom rozhovoru. Jeho zkoumání nitra je zcela odlišné od Kahlo, hravé a imaginativní. Ve vzájemné relaci jsou tak na sebe obě výstavy kongeniálně napojeny.

Olafur Eliasson:  Tvůj pohyb naslepo, 2010; Zářivky, hliník, ocel, stroj na mlhu, dřevo, fólie

Olafur Eliasson: Tvůj pohyb naslepo, 2010; Zářivky, hliník, ocel, stroj na mlhu, dřevo, fólie

O autorce

Barbora Schnelle

Bara_paris_1Narodila se v roce 1974. Na Masarykově univerzitě v Brně absolvovala teorii a dějiny divadla, filmu a audiovizuální kultury. Studovala i v Berlíně a ve Vídni. Na základě své doktorské práce napsala monografii Elfriede Jelinek a její divadlo proti divadlu (Větrné mlýny, 2006). Žije v Berlíně. Působí jako kritička, překladatelka a kulturní manažerka.




Šafářová v Rozstřelu: Trenéři se mi dřív smáli. Teď je první na světě





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sbohem, Kavárno... (Za ilustrační snímek byl zde použit záběr, na němž se 4.
Sbohem! Editor Kavárny on-line Josef Chuchma se loučí

K třicátému červnu 2013 byla uzavřena dosavadní existence Kavárny on-line, která vznikla z mé iniciativy, coby editora "papírové" Kavárny v MF DNES. Chtěl...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?
Hledáte maminku v okolí na společné aktivity?

Mnoho podobných jich je na eMimino.cz.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.