Tlukot mrtvých srdcí
Pohřební atmosféru monumentálních výstavních prostor umocňuje industriální zvuk. Je tu zima. Tíživý pocit na vás padá hned po vstupu do expozice. Za stěnou z pohřebních schránek označených čísly jsou kusy oblečení. Je jich tu přes 200 000 - buď pravidelně rozprostřené pod neonovými světly na zemi po celé délce obřích výstavních prostor průmyslového paláce, anebo nashromážděné na sobě, tvořící obří kopu. U té je umístěn jeřáb, jehož rameno se spouští k jejímu vrcholu, kde nabere náhodně několik kusů oblečení, vytáhne je nahoru a nechá spadnout.
O umělciChristian Boltanski se narodil se v roce 1944 v Paříži. Od 70. let se mezinárodně proslavil a dnes je společně s Anette Messagerovou nejvýznamnějším představitelem současného francouzského výtvarného umění. Učí na pařížské akademii; sám přitom nikdy klasické akademické vzdělání nezískal. Jeho pestrá výtvarná řeč - vytváří instalace, fotografie či videa – je plná tragédie i humoru. Umělcovými ústředními tématy jsou: paměť, osud, smrt či výjimečnost lidského života. Roku 2011 bude reprezentovat Francii na benátském Bienále. Umělce zastupuje galerie Marian Goodman. |
Vizuální prožitek umocňuje zvuková instalace. Industriální zvuk hlasitě rezonuje po rozlehlém paláci. Jde o tlukot srdcí, jenž patří možná těm mrtvím, po nichž tu zbylo pouze oblečení, avšak patří rovněž divákům. Umělec vás totiž v rámci projektu Monumenta vyzývá, abyste si nechali přímo v expozici nahrát tlukot vlastního srdce. Ten je následně zařazen do takzvaného Archivu srdcí. Z expozice můžete navíc odejít s vypáleným zvukovým záznamem na CD. Život jednou skončí. A zbude z něj pouhá vzpomínka, třeba archivovaná na stříbrné placce…
Prodal svůj život
V rozhovoru pro měsíčník Beaux-Arts tento umělec židovského původu vysvětluje svou posedlost smrtí: "Jedno z největších neštěstí naší společnosti je přístup ke smrti. Zdá se mi důležité o ní mluvit. Dříve jsem se zabýval hlavně smrtí jiných. Dnes mě zajímá má vlastní."
O tom, že Boltanski dokáže mluvit prostřednictvím uměleckých děl o tíživých tématech i s humorem, vypovídá i jeho nejnovější projekt, v němž umělec "prodal svůj život" jednomu sběrateli. O co jde? "Bude to mé poslední dílo, které skončí mojí vlastní smrtí," vysvětluje Boltanski, který si nechal od ledna tohoto roku nainstalovat do svého ateliéru čtyři kamery, jež budou 24 hodin denně snímat jeho život a eventuálně i následnou smrt. Videozáznam bude přenášen v přímém přenosu do sběratelovy sluje v Tasmánii.
OdkazyOdkaz na výstavu Personnes v Grand Palais Odkaz na výstavu Apres v Mac Val |
Ve hře je navíc sázka. Pokud pětašedesátiletý Boltanski umře do osmi let, sběratel vyhraje. Součástí ďábelské hry je i závazek sběratele posílat umělci doživotní rentu a s nahraným záznamem na DVD vyčkat až do konce umělcova života. "Chtěl ode mne koupit i urnu s mým popelem, ale to jsem odmítl," svěřuje se v rozhovoru pro Beaux Arts Christian Boltanski a vysvětluje: "Nechtěl bych ovšem skončit v Tasmánii, je to dost ošklivá země, kde pořád prší!"
O výstavě
Paralelně probíhá výstava nejnovějších děl Christiana Boltanského Apres (Poté) v muzeu Mac Val na pařížském předměstí Vitry sur Seine; ta trvá do 28. března. |