Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Vysloužilí sovětští vyzvědači v ČSR

  16:05aktualizováno  16:05
V padesátých letech se v Československu usadilo několik vysloužilých sovětských vyzvědačů ze zámoří, kteří měli jedno společné – utekli, protože je prozradily dešifrované sovětské depeše z doby války. Jejich útěky následovaly po rozsáhlém provalení sovětských výzvědných sítí v západním světě. Tuhle špionážní strukturu podminovali dva lidé: šifrant sovětské ambasády z kanadské Ottawy Igor Guzenko a bývalá spojka agentů v USA Elisabeth Bentlyová, kteří se v roce 1945 přihlásili tamním úřadům.

Zakrátko si bývalý ředitel americké zpravodajské služby Úřadu strategických služeb OSS (Office of Strategic Services) William Donovan, který byl pověřen vybudováním nové výzvědné organizace, vzpomněl, že ve skladech mají záznamy nerozluštěných telegramů z války.

Od roku 1942 totiž zachycovali Američané, Kanaďané, Britové, Australané a Švédové depeše, které si vyměňovala Moskva se svými diplomatickými a obchodními zastupitelstvy v New Yorku, Washingtonu, San Francisku, Mexiku, Montevideu, Londýně, Stockholmu a Canbeře.

Za války neměli kryptoanalytici čas, aby se na ně podívali. Donovan v roce 1946 požádal, aby se na tuhle kořist soustředili nejlepší lamači kódů, jak se jim také říká. Operace, kterou vedl Meredith Gardner, dostala krycí označení Bridge a později Venona.

Bezpečná úniková cesta přes Prahu
Už první dešifrované texty naznačovaly, že Sověti získali agenty na nejvyšších politických a hospodářských místech, v atomových továrnách i v laboratořích, které vyvíjely nové typy zbraní. Shodou okolností byl v té době styčným důstojníkem britských tajných služeb ve Washingtonu Kim Philby – jinak agent sovětské špionáže NKVD. Jakmile se Philby dověděl o akci Bridge-Venona, upozornil Moskvu.

Sovětská rozvědka urychleně připravila pro své agenty únikové cesty do bezpečí. Za bezpečný koridor z USA považovala trasu Mexiko–Švýcarsko–Československo–Moskva. Z drobných zmínek, například při vyšetřování atomových špionů manželů Rosenbergových a jejich společníků, vyplývá, že při těchto útěcích pomáhali také členové československé výzvědné služby. Bohužel spisy o tom z archivů zmizely a pamětníci vymřeli anebo mlčí.

Na jaře 1950 přemlouval Julius Rosenberg-Liberal svého švagra Davida Greenglasse-Calibreho, který za války pracoval v atomových laboratořích v Los Alamos, odkud posílal zprávy: Okamžitě uprchni! Měl bys odjet do Mexika a tam poslat žádost o azyl na sovětskou ambasádu podepsanou pseudonymem I. Jackson. O tři dny později tě na náměstí u sochy Krištofa Kolumba vyhledá kurýr s pasy, letenkami a penězi pro celou rodinou. Pak odletíte přes Švýcarsko do Československa – a tam se přihlásíte opět na sovětském velvyslanectví.

Harry Gold-Arno, který dělal atomovým špionům spojku k sovětskému řídícímu důstojníkovi, měl použít stejnou trasou už v únoru 1950. Greenglass a Gold toho nevyužili a byli zatčeni. Ani Rosenbergovým se zmizet nepodařilo – zatkli je o několik dnů dřív, než počítali. Všichni nakonec stanuli před soudem.

ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH

Česká televize vysílá na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Třetí díl stejnojmenné knihy o československých výzvědných službách vyjde počátkem léta.

Zato přes Mexiko, Holandsko, Švýcarsko a Československo uprchli manželé Morris a Lola Cohenovi. Paní Cohenová-Lesley dělala za války spojku mezi vicekonzulem Anatolijem Jakovlevem-Jackovem-Alexejem, který pracoval na rezidentuře v New Yorku, a vyzvědačem Perseem, jehož identita zůstává sporná, v Los Alamos, kde se atomová bomba vyvíjela.

Pro agenty na britských ostrovech a ve Středomoří doporučovaly sovětské tajné služby únikovou linku Itálie–Švédsko–Finsko–SSSR. Tímto způsobem se ztratila v srpnu 1950 rodina italského fyzika Bruno Pontecorva, která trávila dovolenou v Itálii a Švýcarsku. Za války v Kanadě nabídl Pontecorvo tajné informace NKVD-KGB. Začátkem srpna přišli za Pontecorvem k jezeru Como, kde se s manželkou a syny rekreoval, dva neznámí lidé – Ital a Čech. A ti prý mu doporučili útěk.

Rovněž dva Britové, kteří patřili ke skupině neobyčejně produktivních a význačných sovětských vyzvědačů, se při náhlém útěku zachránili v Praze. Šéf amerického odboru londýnského ministerstva zahraničí Donald Maclean-Homer, který měl být v pondělí ráno zatčen, odjel tajně v doprovodu diplomata Guye Burgesse-Hickeho v pátek do Francie a odtud do švýcarského Curychu. Na tamní sovětské ambasádě dostali falešné pasy a letenky do Stockholmu před Prahu. V neděli 27. května 1951 vystoupili při mezipřistání na ruzyňském letišti – a tam je vítali důstojníci NKVD-KGB v doprovodu kolegů ze Státní bezpečnosti.

Ovšem někteří Američané si ČSR zvolili také ke svému azylu. „Sověti se každého člověka, kterého stáhli, ptali, kde by chtěl žít,“ vysvětloval mi někdejší ministr vnitra Rudolf Barák. „Do Bulharska mířil málokdo, většina chtěla k nám do Československa, už kvůli úrovni a stylu života. Tito lidé byli ve spojení s hlavním sovětským poradcem ministra vnitra. O jejich bezpečí se starala naše ochranka.“

Agent pod krycím jménem Bur
V létě 1950 našli v Praze úkryt manželé Ian a Margaret Milnerovi z Austrálie. Přiletěli z New Yorku přes Švýcarsko a už tady zůstali. O deset let později se pokusil Milner v rozsáhlé zprávě přátelům v Austrálii svůj odchod obhájit a vysvětlit: „Nerezignoval jsem ze sekretariátu Spojených národů OSN v roce 1950 a neopustil jsem Spojené státy, abych »šel do Československa«. V červenci 1950 jsem požádal o normální dovolenou na cestu se svou ženou do Švýcarska.

Tam měla moje manželka vážný záchvat revmatismu, kterým trpěla mnoho let. Hodně jsem slyšel o úspěšné léčbě revmatismu v československých lázních, a proto jsem si zažádal o povolení vstupu do ČSR, abych mohl svou ženu svěřit do péče dobře známého českého specialisty profesora Františka Lenocha, šéfa Ústavu fyzioterapie a lázeňství.

Když jsem zjistil, že léčení revmatismu mé ženy v lázních Piešťanech a v Praze si vyžádá čas, požádal jsem koncem srpna o neplacenou dovolenou, která mi byla v září 1950 povolena na šest měsíců; po předložení lékařského nálezu byla prodloužena o dalších šest měsíců. V té době jsem mohl zastávat dočasně a ne na úplný úvazek místo mimořádného lektora angličtiny.“

Ale bylo to jinak. Při luštění sovětských depeší z Canberry přišli Američané na jméno agenta pod krycím jménem Bur. V roce 1950 se australské kontrašpionáži podařilo zjistit, že se pod tímto označením skrýval Milner. To potvrdil i Vladimír Petrov z NKVD-KGB, který sloužil pod diplomatickým krytím v Austrálii, a v dubnu 1954 utekl.

Jako úředník ministerstva zahraničí se Milner stýkal s pracovníky sovětského vyslanectví. „Někdy v letech 1944-46 předal Milner australskému komunistovi Walteru Seddonu Claytonovi, organizátoru sovětské špionážní sítě, důležité dokumenty z ministerstva zahraničí,“ uvedl českoaustralský historik Petr Hrubý. „Šlo o britské strategické plány po válce ve Středomoří, v Atlantickém a Tichém oceánu.“

Rovněž interní zpráva československého ministerstva vnitra z 29. listopadu 1960 to přiznala: „Během své činnosti na ministerstvu zahraničních věcí v Austrálii v letech 1944-47 předával nám J. Milner prostřednictvím třetích osob cenné materiály o politických otázkách. Od roku 1947 do roku 1950 pracoval v politickém oddělení Rady bezpečnosti sekretariátu OSN v New Yorku jako starší pracovník v sekci pro Dálný Východ a Jižní Asii.

Dne 6. března 1949 byl Milner získán pro spolupráci. Základem k tomu bylo Milnerovo pokrokové ujišťování, které nejednou projevil v rozhovoru s naším zástupcem. Po získání ke spolupráci strávil Milner delší dobu na služebních cestách po linii OSN v Koreji, Palestině a jiných zemích. Podával nám zprávy týkající se činnosti jednotlivých menších organizačních článků OSN nebo některých vedoucích pracovníků OSN. V roce 1950 v souvislosti s tím, že jsme obdrželi zprávu o možné represi proti Milnerovi jakožto našemu agentu ze strany americké kontrarozvědky, bylo přijato rozhodnutí o převedení Milnera do jedné ze zemí lidové demokracie.“

Další část zprávy ministerstva uvedla: „Pod záminkou léčení manželky a trávení dovolené odjel Milner do Čech, kde pracuje v současné době na pražské univerzitě jako lektor. V roce 1951 na naše doporučení požádal Milner o propuštění ze sekretariátu OSN... Na základě zásluh, které má Milner vůči nám, a také proto, že odjel do Československa na náš příkaz, podporujeme jej materiálně od doby příjezdu do ČSR měsíčně sumou 25 000 Kčs a jestliže bude mít na univerzitě měsíčně 7000 Kčs, bude třeba, aby náš příspěvek byl o tuto částku snížen.“

Spolupracovník StB A. Janský
V Praze už Milner zůstal. Rozvědka ho předala kontrarozvědce, kde dostal krycí jméno A. Janský, a ta mu i nadále usnadňovala život. Až 18. března 1968 uložila StB osobní spis docenta Milnera, agenta číslo 9006, do archivu. Do té doby podal 110 zpráv o „nepřátelských objektech“. „Janský byl po dobu spolupráce hodnocen jako ochotný, iniciativní a přesný v plnění uložených úkolů.“ StB s ním ukončila spolupráci kvůli jeho zhoršenému zdraví.

Ian-Jan Frank Milner zemřel v roce 1991 v Praze. Za čtvrt století působení na filozofické fakultě vychoval stovky kvalitních anglistů. Rovněž překládal do angličtiny a tím vlastně uvedl do západního světa některé české básníky a spisovatele, které režim příliš nemiloval. Mnozí jeho kolegové a žáci tušili, že má různé potíže se svými cestami do Austrálie a na Nový Zéland. Nikdo si však nedovedl představit, že by to byl člověk dvojí tváře. Snad všichni na něho vzpomínají s úctou – ovšem pokud nenajdou jeho hlášení mezi svými odtajněnými spisy StB.

Elektroničtí géniové Berg a Staros
S dalšími azylanty sovětské tajné služby u nás se nesetkalo tolik lidí jako s Milnerem. Inženýři Filip Staros a Josef Berg pracovali v letech 1951-1956 ve Vojenském technickém ústavu, který byl tajný. Soustřeďovali se na vývoj protiletadlových systémů, především na to, aby jejich obsluhy dokázaly přesně a včas zneškodnit letící letadlo.

Avšak oba dva se stali podezřelými kvůli svým „protistátním“ názorům. Například doporučovali ostatním zaměstnancům, aby protestovali proti ožebračující měnové reformě v létě 1953. Anebo od svých spolupracovníků požadovali, aby více a lépe pracovali, než aby schůzovali. Tamní komunisté si na ně dokonce stěžovali jako na možné západní špiony. Jejich případ nakonec projednával ministr vnitra Rudolf Barák s prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným: Oba soudruzi jsou po bezpečnostní stránce naprosto v pořádku!

Třebaže ani nejvyšší českoslovenští činitelé nevěděli, o koho se jedná, nemohli jim nic udělat, protože je sem poslala sovětská tajná služba. Ve skutečnosti byli Berg Joeal Barr a Staros Alfred Sarant elektroničtí inženýři, kteří patřili do skupiny vyzvědačů okolo manželů Julia a Ethel Rosenbergových, popravených za vědeckou a atomovou špionáž.

Talentovaný radiotechnik Barr, krycí jméno Retro, zkoumal místa nepřátelských baterií na základě dráhy a rychlosti letu střel. Kromě výsledků této práce dal svému sovětskému řídícímu důstojníkovi 600 stran studie o kombinaci radaru a počítače, která umožňovala určit dráhu letu německé balistické rakety V-2 a automaticky na ni řídit palbu dělostřelectva. Neméně schopný Sarant-Hughes vedl skupinu odborníků, která rovněž zkoumala činnost dělostřelectva. V letech 1944–1945 se na Cornellově univerzitě podílel na stavbě cyklotronu pro jaderné výzkumy.

„V letech 1943–1945 předali agenti Retro a Hughes 9165 stran o více než sto vědeckých úkolech,“ uvedl nedávno ruský historik Sergej Černoprud. „Výbor pro radiolokaci v Moskvě, který vedl akademik A. I. Berg, tyto dokumenty vysoce ocenil.“

Oba Američané požádali Nikitu Chruščova o přestěhování z Prahy do SSSR. V zimě 1956 se i s rodinami objevili v Leningradu. Až do roku 1973 vedli konstrukční kancelář, která vyvinula první sovětské minipočítače a různé elektronické aparatury pro armádu. Podle Bergova přiznání v deníku Izvěstija byl tehdy průměrný plat 60 rublů měsíčně, kdežto Staros dostával 700 a on 650 rublů – víc než ministři.

Později působili i na jiných místech. Všude zakládali výzkumné ústavy a továrny pro vývoj a výrobu mikroelektronických aparatur, především pro armádu a raketokosmickou oblast. Postavili první skutečně fungující sovětský počítač – za něj dostali státní cenu. U Moskvy založili město Zelenograd, v němž vedle mikroelektronických laboratoří vznikly průmyslové závody – všechno orientované pro ponorky. Později se Staros přesunul do Vladivostoku, kde pracoval do své smrti v roce 1962. Barr zemřel v dubnu 1988.

Oba utečenci se tedy stali „otci sovětského mikroelektronického průmyslu“, jak s hořkostí konstatovali jejich západní kolegové a příslušníci CIA.

Finančníci sovětské výzvědné sítě
V polovině června 1957 dostala československá rozvědka na starost další Američany – manžele Alfreda a Marthu Sternovi. On byl bohatým dědicem obchodní sítě Sears & Roebuck, ona dcerou amerického vyslance Dodda v Německu ve třicátých letech a spisovatelkou.

Když dostali předvolání před velkou porotu jako svědci v jednom špionážním procesu, utekli nejdřív do Mexika. Jakmile americká vláda požádala o jejich vydání, uprchli za pomoci československých zpravodajců na koupené paraguayské pasy do Moskvy. A tam vyslovili přání, že by chtěli žít v Praze. Jejich přijetí schválilo nejvyšší vedení KSČ – politické byró. Oba totiž měli naprosto „buržoazní požadavky“: byt o 4-5 pokojích, řidiče a kuchařku.

Za války přitáhla levicově naladěná Martha svého manžela mezi Američany, kteří pracovali jako sovětští vyzvědači. Když potřebovala na podzim 1944 malá hollywoodská firma Boris Morros Music, která sloužila Sovětům jako prostředník při předávání spousty vojenských, průmyslových a obchodních tajemství, provozní kapitál, Stern tam vložil 130 tisíc dolarů. To je suma, která by dnes představovala asi desetkrát víc. Později věnoval na další projekt čtvrt milionu dolarů. Kromě toho občas dával některým svým přátelům-agentům peněžité dary v tisících dolarech. Sternovi rovněž tipovali mezi svými známými nové agenty.

Není divu, že po jejich útěku do Evropy, je newyorský soud obvinil z financování cizí zpravodajské sítě, z účasti na vyzvědačství a z organizování schůzek sovětských agentů na jejich farmě.

Nicméně život v komunisty ovládané zemi tyto salónní levičáky změnil. Zvláště sovětská invaze v srpnu 1968 je zlomila. Dokonce podporovali chartisty. Během několika let jim věnovali na milion korun - podle tehdejšího kursu okolo 75 tisíc dolarů. „Bylo to pro nás velice důležité,“ hodnotil později Jiří S. Hájek, který patřil k nejpřísněji střeženým odpůrcům režimu. „A pro ně to nebylo snadné. Vždyť za svou opozici v zahraničí získali tady azyl a předpokládalo se, že k vládě, která jim ho udělila, se budou chovat poslušně.“

Stern zemřel v Praze na rakovinu žaludku v červnu 1986. Sternovou přepadli na jaře 1990 v její košířské vile lupiči, surově ji stloukli a okradli. Na následky tohoto šoku v srpnu zemřela.

Autor:






Hlavní zprávy

Další z rubriky

Zaměstnanci afghánské bezpečnostní jednotky vyšetřují výbuch automobilu, který
Sebevražední útočníci se odpálili v afghánských mešitách, zabili 63 lidí

Nejméně 63 mrtvých a desítky zraněných si v pátek vyžádaly dva sebevražedné útoky na afghánské mešity. Nejprve se odpálil útočník v šíitské mešitě v metropoli...  celý článek

Americká zpěvačka Kesha vystoupila v pražském klubu Sasazu (18. července 2013,...
Hudebnímu průmyslu vládnou bílí muži, zjistil průzkum. Ženám vadí arogance

V hudebním světě jsou ženy a příslušníci etnických menšin stále v minoritním zastoupení, zvlášť na vedoucích a manažerských pozicích. Upozornil na to průzkum...  celý článek

Dcera oligarchy závodila v ulicích Charkova, zabila pět lidí
VIDEO: Dcera byznysmena závodila v ulicích Charkova, zabila pět lidí

Ukrajinou otřásla nehoda v Charkově, kde dvacetiletá řidička ve středu večer vjela luxusním terénním vozem do davu. Na místě zemřelo pět lidí, řidičce hrozí...  celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.