Vlastně se nic tak hrozného nestalo. Tak hodnotí výsledek posledních voleb v Rakousku, v nichž získaly bezmála třetinu křesel v parlamentu dvě ultrapravicové strany, ti zasvěcenější z pozorovatelů.
A co že se nestalo? Vítězství fašistů či neonacistů. Tak mají sklon interpretovat úspěch H. C. Stracheho (FPÖ, 18 procent hlasů) a Jörga Haidera (BZÖ, 11 procent) třeba britské barvotiskové deníky.
Rozdmýchávat v takové chvíli vášně je poměrně nezodpovědné, což se ukázalo za bojkotu Rakouska v EU po srovnatelném volebním výsledku v roce 1999. Démonizování ultrapravice napáchalo více škod než užitku a tento list k tomu nehodlá vybízet ani nyní.
Kromě toho je těžké dojít k závěru, že by současná FPÖ a BZÖ mohly vzájemným vztahům uškodit více, než to svého času dokázalo vzájemnými střety třeba sehrané duo Jörg Haider – Miloš Zeman. Jenže zároveň nemá cenu strkat hlavu do písku.
Například před tím, že hlasité distancování se obou ultrapravicových stran od nacismu, jímž poslední dobou obdarovávají evropskou demokracii, nepůsobí zrovna věrohodně. Rozhodně ne věrohodněji než dejme tomu úsměv na tváři Jacka Nicholsona, jímž ve filmu Lepší už to nebude častuje sousedy.
A jaké jsou vlastně Stracheho a Haiderovy pocity vůči sousedům? Dosaďme si namísto "Česká republika“ třeba "neštovice“ a nebudeme daleko od toho, co se za opálenými čely stranických lídrů odehrává.
Rebelové bez příčiny
Výsledek rakouských voleb nedává na první pohled valný smysl.
Vstup do EU a expanze na východní trhy udělaly z Rakouska jednu z nejbohatších zemí Evropy a srazily nezaměstnanost dlouhodobě pod (záviděníhodných) pět procent.
V zemi žije asi 10 procent imigrantů, což je stejně či dokonce méně než v ostatních státech Unie. Zdejší cizinci se přitom ochotně asimilují, nevyvolávají nepokoje, o teroristických útocích nemluvě.
. Heinz Christian Strache, FPÖ
|
Bez přítomnosti gastarbeiterů by se zadrhla nejen pásová výroba, ale také leckterý místní orchestr. Přesto ultrapravice nasbírala třetinu hlasů pomocí sloganů, z nichž naprostou většinu tvoří variace na téma "nechceme cizince – nechceme islám – nechceme Brusel“.
Proč voliči tak zběsile hryzají do dlaní, které je živí? Proč se zejména ti mladí jako rebelové bez příčiny v nablýskaných automobilech rozjíždějí směrem k propasti?
Komentátoři obeznámení se zdejší realitou na tuto otázku obvykle odpovídají, že o Brusel nebo islám ve skutečnosti vůbec nešlo. Rakušané si vyřizovali účty se dvěma "státostranami“, které Haider kdysi posměšně nazýval "SPÖVP“.
Něco takového je možné, ale problém to zcela neobjasňuje. Proč například nedali namísto ultrapravice přednost straně Zelených? Jak je možné, že tak ochotně zabírali na agresivní rétoriku?
Svoje ultrapravičáky mají Dánové, Belgičané, Francouzi i Švýcaři, ale jen ti rakouští získávají maximální počet bodů tak, že vládním stranám předem nadiktují obsah předvolební kampaně na pozadí problémů, které patrně neexistují. Anebo je pravda, že výraz "cizinec“ má v rakouské němčině automaticky pejorativní nádech?
Když se vyjde z opery
Leckterý Čech, který v posledních dvou desetiletích pracoval v Rakousku, by na takové tvrzení přísahal.
Při hlubším pohledu do historie se přitom podobná myšlenka jeví absurdně. Vídeň ještě na počátku 20. století spravovala mnohonárodnostní říši s 50 miliony obyvatel vícero vyznání, takže například islám tu byl schválen za oficiální náboženství už v roce 1912.
Na habsburské dědictví jsou zdejší vzdělanci dodnes hrdí a rozšíření EU o středoevropské státy proto patřilo řadu let mezi priority vídeňské vlády. Pokud jde o diplomaty, umělce, obchodníky a další elity, vztahy s Prahou jsou už dlouho srdečné.
. Jörg Haider, BZÖ
|
Ovšem jakmile opustíme budovu vídeňské opery, výše uvedené platí už jen s opačným znaménkem. Ze všech okolních národů jsou to právě Češi, kdo má u obyčejných Rakušanů tu nejhorší pověst. O kontakty s nimi nestojí, což se projevuje na nízkém turistickém ruchu i stále ještě neexistujícím dálničním spojení.
Dá se důvodně předpokládat, že pod oblíbenou frází "vším je vinen Brusel“ se ve skutečnosti skrývá představa organizace, která se snaží prosadit, aby se kterýkoli občan nových členských zemí odebral do Vídně a ukradl pracovní příležitost rodilému Rakušanovi.
Ročně takové povolení složitou administrativní cestou získá pouhých 3 500 Čechů, ovšem tady nejde o čísla. Hledá se společný nepřítel.
Plavte pryč, už není místo!
Výše uvedený předpoklad samozřejmě neplatí pro všechny Rakušany. Dokonce ani pro většinu ne. Přesněji řečeno, týká se třetiny populace.
Ta je podivně rezistentní vůči všem informačním kampaním dokazujícím výhody rozšířené Evropy, jako je například akce "Podívejte se přes okraj talíře“ placená sedmi velkými korporacemi.
Je dokonce popsáno, z koho se tato voličská základna zhruba skládá. Kromě skalních příznivců ultrapravice jde o hůře situované obyvatele sídlišť, kteří si během hospodářského boomu polepšili jen minimálně, takže musejí o to více zaklánět hlavu, aby mohli sledovat vzestup šťastnějších spoluobčanů. Dříve hlasovali pro SPÖ, ale rostoucí sociální nerovnost je od této strany odcizila. Nerovnost je čímsi, co se v Rakousku vládním politikům neodpouští.
Ultrapravice také získala hlasy mnoha mladých lidí se sklony k radikalismu (v Rakousku se smí hlasovat už od 16 let) a nakonec i přistěhovalců s rakouským občanstvím, například z bývalé Jugoslávie. Imigranti hlasující proti imigrantům? Tento zdánlivý paradox ztratí na nepochopitelnosti, když si Rakousko představíme jako ostrůvek prosperity v Evropě, na který se ostatní složitě drápou, aby pak s o to větší vervou volali: "Plavte pryč, tady už není místo!“
Tolik k závodům o přežití, ale pokud jde o český aspekt celé záležitosti, voliči ultrapravice si jaksi nestačili povšimnout, že Češi se k nim již delší dobu nijak nehrnou.
