OHOŘELÁ VLAJKA. Foto pochází z demonstrace v arabské části Jeruzaléma na podporu arabského jara v Egyptě.

OHOŘELÁ VLAJKA. Foto pochází z demonstrace v arabské části Jeruzaléma na podporu arabského jara v Egyptě. | foto: Marek Čejka

Průvodce inteligentního čtenáře po arabském jaru

  • 1
Arabské jaro je s krátkým časovým odstupem jen velmi těžko hodnotitelný politický fenomén a jakákoliv kniha, která o něm v současnosti vychází, je odsouzena k velmi rychlému zastarání. Práce Arab Revolution od francouzského profesora Jeana-Pierre Filiu z pařížské Sciences Po si přesto zasluhuje pozornost.

Kniha vyšla v létě 2011, takže logicky může celkem obšírně zahrnout období revolučních změn v Tunisku a Egyptě, nikoliv však už vyústění krvavé fáze libyjské revoluce a svržení a smrt Kaddáfího či dění v Sýrii. Okrajově se zabývá také situací v Jordánsku, Jemenu, Bahrajnu a v některých dalších státech. Přesto však stojí kniha za přečtení, neboť není jen souhrnem aktuálních faktů, ale vzhledem k Filiově odborné erudici v sobě zahrnuje i nadčasovost, která pomáhá vysvětlovat nejen konkrétní dění arabského jara, ale i širší logiku fungování politiky v arabském světě a na Blízkém východě obecně.

O knize

Jean-Pierre Filiu: Arabská revoluce

Jean-Pierre Filiu: The Arab Revolution: Ten Lessons from the Democratic Uprising
brožovaná vazba,
256 stran
Nakladatel: C. Hurst & Co.
(vyšlo 1. července 2011)

Jean-Pierre Filiu není na poli studia a publikování o Blízkém východu žádným nováčkem. Není u nás sice tak známý jako o něco starší guru francouzské islamologie Gilles Kepel, ale i od Filia už se v nedávné době na pultech našich knihkupectví objevil překlad jeho knihy Apokalypsa v islámu, která se zabývá islámskými koncepcemi konce světa.

Filiu velmi dobře ví, jaká jsou úskalí tématu, které zpracovává. Snaží se tak přistupovat k arabskému jaru komplexně a v širším kontextu a rozdělil text do několika jasně definovaných kapitol, kde metodicky prochází důležité jevy a aktéry revolučního dění. Snad jen jejich názvy jako "Islamisté si musí vybrat", "Palestina je stále mantra" či "Alternativou demokracie je chaos" působí někdy až poněkud křečovitě kategoricky.

Búazízí jako Palach

JARO V BRNĚ. Demonstrace na podporu změn a uctění památek obětí násilí v Sýrii a Libyi se konala také na brněnském Náměstí Svobody.

Filiu oceňuje občanský aspekt revolucí v Tunisku a Egyptě a schopnost dosáhnout úspěchu i bez přítomnosti výrazných osobností a prakticky bez použití násilí. Od nich odlišuje revoluci v Libyi, kde občanské protesty dostaly pod represemi Kaddáfího režimu velmi rychle násilný ráz. Zajímavým postřehem je odlišení rozdílného podhoubí revolucí v Tunisku a v Egyptě.

Zatímco v Tunisku začaly protivládní nepokoje na periferii, v provinčních městech, jako bylo například Sidi Búzíd, kde se upálil Mohamed Búazízí, v Egyptě měla revoluce silnou podporu hlavně ve velkých městech jako Káhira a Alexandrie a jejím hlavním středobodem se stalo káhirské náměstí Tahrír. V této souvislosti může být pro českého čtenáře zajímavá i analogie, kterou používá Filiu právě v souvislosti se sebeupálením tuniského mladíka Mohameda Búazízího. Ten se stal jakousi arabskou podobou Jana Palacha z roku 1969, který však přispěl ke svržení nenáviděného režimu podstatně dřív než pražský student.

Role sociálních sítí

V jedné z kapitol autor poměrně podrobně analyzuje roli sociálních sítí na internetu, které byly s arabským jarem tak často spojovány a které byly, hlavně na Západě, velmi oblíbeným a zřejmě i přeceněným tématem. Filiu dochází k závěru, že sociální sítě hrály roli hlavně v úvodních částech tuniské a egyptské revoluce.

Jak shrnuje: "Sociální sítě přispěly k narušení všudypřítomné bezpečnostní kontroly v Tunisku, a představovaly roznětku k "Revoluci 25. ledna" v Egyptě.
V obou případech byly sociální sítě velmi důležité pro oživení sdílených pocitů a vzdoru vůči režimům, a to zejména mezi vzdělanou a městskou mládeží. Tím, že sítě poukázaly na lži a zločiny vládnoucích režimů, napomohly lidem zbavit se strachu. Jakmile se to stalo, jejich význam se v revolučním procesu stal druhotným."

Neschopná Al-Káida

V souvislosti s často diskutovanou rolí islamistů (a radikálních islamistů) v arabském jaru Filiu poukazuje na neschopnost a velké překvapení hlavně islamistických radikálů na arabské jaro a poukazuje na nemohoucnost Al-Káidy adekvátně využít situace ve svůj prospěch. Filiu poukazuje i na úpadek Al-Káidy obecně, přičemž smrt Usámy Bin Ládina ještě stihl v knize krátkou zmínkou zahrnout.

V ÚPADKU. Vlajka teroristické organizace al-Káida.

Je zajímavé srovnat autorův optimismus (který v roce 2010 sdíleli snad všichni, kdo se trochu orientovali v politické realitě arabských zemí) a současnou blízkovýchodní situaci. Přesto Filiu celkem realisticky považuje události roku 2011 pouze za počátek celého procesu širších změn v celém arabském světě. I tak ale budeme muset na fundované vyhodnocení procesů na Blízkém východě ještě velmi dlouho vyčkávat, minimálně několik let. I za této situace jsou však dnes už vidět jisté rozdíly mezi očekáváním a skutečností, která je často daleko méně optimistická, než mnoho arabských revolucionářů i blízkovýchodních analytiků očekávala.

Sečteno, podtrženo: Filiova knížka dle mého názoru velmi dobře shrnuje i to omezené množství informací, které se v současnosti o vývoji v arabském světě shrnout dá a má i další přidané hodnoty (například výběr zajímavých dokumentů, mimo jiné textů protestních písní v příloze).

Kniha si širší okruh čtenářů může získat i tím, že nepoužívá jen čistě odborný slovník, ale snaží se působit populárněji, přičemž na několika místech neskrývá ani autorův smysl pro humor. Nic z toho však nenarušuje profesionalitu, s jakou je celá práce napsána.

Autor přednáší na několika univerzitách a působí v Ústavu mezinárodních vztahů. Vydal knihy: Judaismus a politika v Izraeli (2002, 2009), Izrael a Palestina (2005), Encyklopedie blízkovýchodního terorismu (2007), Dějiny moderního Izraele (2011) a je spoluautorem knihy Rabíni naší doby (2010, s R. Kořanem). Provozuje blog: http://blizky-vychod.blogspot.com


Video