Musí se nechat, že s tím obarvováním neznámých slov přímo v textovém editoru mi korektoři koncem léta zavařili. Kdekoliv jsem spěchajícímu pisálkovi do článku propašoval nějaké ty Kobylysy nebo Jana Nepomuského, zasvítilo na něj chybné slovo červeněji než pověstné šéfredaktorovo laserové ukazovátko.
Nejméně práce bylo s autory, kteří se nemohli rozhodnout, o kom píšou. Těžko říci, zda má karikaturista Miroslav Kemel zálibu v kriketu či turistice, ale výraz dvorní krikaturista se mi docela líbil. Podobného ražení byl i recesista, který své kousky na hraně zákona páchal tak dlouho, až po něm šla policie. Četl jsem o tom ve článku o jednačtyřicetiletém recisidivistovi.
Krušné časy mi způsobil hlásný systém umožňující uvnitř budovy redakce oznámit chyby přímo autorům. V tomhle anonymním bonzu se začalo rychle vyžívat obzvláštní množství lidí.
Jako nejvíc rafinované se ukázaly výrazy, které automatická kontrola pravopisu neměla šanci rozeznat.
V prosinci jsem takhle slavil úspěch s odlákáním pozornosti. Zatímco se korektoři sbírali ze šoku, když jsem z házenkáře Jíchy v titulku udělal "pivo" (redaktor asi mínil "pivot", což je takový šotek u brankoviště), těhotná slovenská plavkyně Martina Moravcová nevěřícně zírala na titulek o nasávající matce, která chce rekord olympijských her.
Rok běžel zdárně. V Berouně se začala stavět propovodňová opatření, teploty byly nad nulou, ojediněle smažilo. Američané z pohodlí Washingtonu sledovali operaci, která měla zneškodnit Usámu bin Ládina i s šéfem Bílého domu, po úbytku obyvatelstva nastal jeho příbytek a unikátní statistika odbočování z roku 2002 ukázala, že na pražských silnicích zahnulo 82 lidí.
Mezi další špeky patřili poslanci, kteří odmítli jíst, dokud nepřijmou další úsporná opatření, načež si snížení platů sami odhladovali. Když korektoři džentlmensky pomáhali mluvčí Ředitelství silnic a dálnic Martině Vápeníkové, která opravuje silnici, zabojoval jsem za práva homosexuálů a ledniček a ocitoval, co řekl podnikatel Rohan, který si nepřeje být jmenován.
Činili se i pyrotechnici. Jen díky nim jsem si smlsnul na autorovi, kterému jsem podstrčil poznatek, že při výbuchu může dojít k výbuchu. Při anketě, co na to politici, pak už asi nikoho nezaskočilo, že mluvčí strany tento názor nijak nekmentoval. Zvláště ne v naší redakci (zdravím Jardu Kmentu).
To, že naše jaderné elektrárny patří k nejnebezpečnějším na světě, jsme vyvážili vynálezem mobilní podzemní dráhy. Jako jediní jsme mou zásluhou informovali, že až technici dokončí metro A, rozeberou ho a použijí jinde.
Tak tedy, co si přát do dalšího roku? Moje tužby asi budou trochu v rozporu s přáními lidí z redakce. Ale opakovaný vtip by už nebyl vtipem. A tak si přeji třeba méně škodlivé lidi (letos člověk obecný škodil hodně, za zimu ukradl desítky kilogramů krmiva).
A taky aby se už vědělo, zda na svět přijde chlapec, nebo dítě, což v době psaní tohohle článku ještě nebylo zcela jasné.
Šotkům zdar.
