Bylo teplé úterý roku 1892. V pěti hlavních dolech v Březových Horách v Příbrami bylo 836 horníků, když v 29. patře dolu Marie začalo hořet. Nikdo to v rudných dolech nečekal, horníci na to nebyli připravení. I proto ten den zemřelo v podzemí tolik mužů.
Vlastně se tehdy sešlo několik nešťastných okolností. Příčinou požáru a největší české tragédie v rudných dolech byl zřejmě vyhořelý knot z olejového kahance, který jeden z havířů končících směnu odhodil.
"Dělali to tak všichni den co den desítky let a nikdy se nic nestalo. Zdejší doly měly a mají na rozdíl od uhelných revírů nevýbušné prostředí, bezprostřední ohrožení ohněm nehrozilo. Navíc v podzemí bylo vlhko," řekl ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Čtyři horníci, včetně toho, který ho odhodil, knot, ještě než vyfárali, zkontrolovali. Doutnal, ale nehořel. Ani parta, která nastupovala po nich, si ničeho nevšimla. Jenže pak od něj chytla důlní výdřeva.
Ohně si tak všimli až horníci, kteří do dolu sfárali v poledne. Vrátili se nahoru a informovali vrchního dozorce březohorských dolů. "Ten rozhodl, že se začne hasit. Nemohl tušit, jak se kouř zachová, nestoupal nahoru, voda ho zahnala do podzemí a horníci neměli šanci. Oheň zničil stoupací stroj i lana klecí a jedovaté zplodiny se šířily do dalších šachet," popsal Velfl.
Horníci před smrtí napsali vzkazy rodinám na bedny
Jak přesně na ně kouř působil, víme z jejich vzkazů rodinám, které se dochovaly. Když horníkům bylo jasné, že se ven nedostanou, psali je na kartony od střeliva, do dřeva, vyrývali je i do skály.
"Jsou to srdcervoucí vzkazy, jejich přepisy máme v muzeu. Jeden horník popisoval, že vidí a cítí kouř, že je mu nevolno, pak že ho bolí hlava a že horníci upadají do mdlob. Přes vzkazy se loučili se ženami a dětmi, modlili se. Zní to absurdně, ale také psali, aby za ně nezapomněli zaplatit několik krejcarů v hospodě za pivo," vyprávěl Velfl.
Z 836 horníků se jich tehdy z dolů dostalo ven 517, 319 jich zemřelo. Někteří uhořeli, většina z nich se otrávila jedovatým kouřem. Zemřelo i pět havířů, kteří se do podzemí dobrovolně spustili, aby pomohli ostatním.
"Druhý den se začalo pochovávat na březohorském a příbramském hřbitově, převážně do narychlo vykopaných hromadných hrobů. Toto opatření bylo nutné, protože hrozilo nebezpečí epidemií. Po hornících zbylo 286 vdov a 961 sirotků, z toho 33 pohrobků," řekl člen Spolku Prokop Příbram Jaroslav Korbel.
Nikdy se v Česku nestala v rudném hornictví větší katastrofa. "Je to paradox, příbramské doly byly v té době na vrcholu slávy, vytěžilo se tu 90 procent rakousko-uherské produkce stříbra a olova, používala se nejmodernější technika, byli tu odborníci. Bezpečnostní otázky do té doby neřešili, podcenili to. Až po této tragédii vznikla báňská záchranná družstva," řekl Velfl.
Dnes už se ve středních Čechách těží jenom kámen, ruda ani uhlí už ne.
