"Hip hopové" obrazy amerického umělce Jeana-Michela Basquiata (1960-1988) byly k vidění roku 2009 v londýnské Tate Modern. Výstava nazvaná Pop Life, jež si propůjčila Warholovo motto: "Good business is the best art", poukazovala na dědictví, které po sobě zanechal americký pop art.
V sálech přestavěné elektrárny v muzeum moderního umění se tehdy obrazně setkaly celebrity newyorského undergroundu 80. let - Andy Warhol, Keith Haring či Jean-Michel Basquiat, s celebritami současného umění - Damienem Hirstem, Jeffem Koonsem, Takashim Murakamim či Tracey Eminovou. Takové srovnání, jež se kurátorům samo nabízí, přilákalo mnoho lidí, kteří se tak mohli přesvědčit o tom, že Koonsovy balonoví pejsci, Hirstův ve formalínu naložený dobytek se zlatými parohy či Eminové neonové vyznání lásky jsou sice spektakulární, stejně jako je jejich cena na trhu, nicméně nepředstavují víc než sebestředný, kvalitně provedený kýč. A že z pop artu převzali současní umělci vlastně to nejhorší – touhu proslavit se a uměním vydělat velké peníze. V takovém rozpoložení a naštvanosti šly Basquiatovy obrazy stranou.
Jiná cesta
O výstavěStreet and Studio. From Basquiat to Séripop. Kurátoři: Cathérine Hugová, Thomas Miesgang Kunsthalle Wien, Museumplatz 1. Výstava trvá do 10. října; více informací na www.kunsthallewien.at. |
Keith Haring: Portrét
Jimmy Hendrix výtvarného umění
Basquiatova kariéra trvala necelých deset let, neboť mladý umělec se na vrcholu své umělecké dráhy předávkoval heroinem. Přesto tento obyčejný kluk z ulice a autodidakt za krátkou dobu dosáhl mezinárodního uznání. Z newyorského metra, kde začínal s graffiti pod pseudonymem SAMO© (Same old shit), přešel na expresivní malbu na plátno, obsahující texty a obrazy z populární kultury. Tvořil pod vlivem hip hopu, pop artu, klasického umění, amerického expresionismu a tvrdých drog. Brzy byly jeho obrazy vystaveny v galeriích v SoHo. Roku 1982 byl nejmladším umělcem prezentovaným na prestižní německé přehlídce Documenta 7. Ještě za svého života, v průběhu 80. let, se jako jeden z prvních afroameričanů dočkal výstavy v MoMA, o mnohých, evropských renomovaných galeriích nemluvě...
Jean-Michel Basquiat, Self Portrait (Plaid), 1983, Sammlung Thaddaeus Ropac, Salzburg
Portrét rodiny neandrtálců
Většina ve vídeňské Kunsthalle představených Basquiatových děl pochází ze sbírky švýcarského sběratele a galeristy Bruna Bischofbergera (1940). Ten díla od Basquiata i Warhola přímo nakupoval. V 70. a 80 letech sehrál důležitou roli na mezinárodním trhu s uměním, neboť jako jeden z prvních zprostředkoval americký pop art a neo-expresionismus (jehož je Basquiat předním představitelem) evropským sběratelům. Velkou část obrazů si duchapřítomně ponechal ve vlastní sbírce.
Obzvlášť zábavný je Basquiatův portrét Bischofbergerových z roku 1984 - z modrofialového pozadí vystupují jednotliví členové rodiny přípomínající homo neandertalis. Přiopilá mamka po plastice se zeleným nosem a umělými ňadry, bojácný synáček ve svetříku s jeleny či taťka s výrazem hladového predátora poukazují na surovost, spontaneitu i smysl pro humor, který si přes všechnu slávu Basquiat uchoval.
Ari Marcopoulos (narozený v roce 1957 v Amsterdamu) byl jedním z protagonistů newyorské scény 80. let, svoji kariéru ostatně začal v New York City coby asistent Andyho Warhola
K vidění tu jsou i obrazy, které namaloval ve spolupráci s Andy Warholem v letech 1984-1985 (Apples and lemons či Highest crossing), v nichž je zřejmá vzájemná inspirace: zatímco Warhol se vrátil k technice malby ze začátku své kariéry počátku 60. let, Basquiat si pro změnu propůjčil Warholem používanou techniku xeroxových kopií, které komponoval do akrylovými barvami malovaných obrazů (Natchez).
Kombinace nespoutaného života ulice a newyorských klubů s uměním se zdá být v Basquiatově díle stejně důležitá jako spontánní propojení obrazů s texty či drsná hudba mladých, na okraj společnosti vytlačených "přistěhovalců". Basquiatovu spolupráci s Ramm:ell:zee (1960), newyorským hudebníkem a grafiťákem, který v 80. letech výrazně ovlivnil newyorskou hip hopovou scénu, tu připomínají obálky hudebních alb. Vlastní graffiti tvorbou je na výstavě zastoupen i sám Ramm:ell:zee.
Ingo Giezendanner: GRRRRow, 2009; Sammlung / Collection Ingo Giezendanner, Courtesy Ingo Giezendanner und ABBT PROJECTS
Klidný dojem
Z bílých galerijních stěn vídeňského muzea do "potaggovaných" ulic multikulturního New Yorku tehdejší doby rovněž vtahuje dílo On the Walls of the Lower East Side amerického konceptuálního umělce a minimalisty Sola LeWitta (1928-2007), který taggy, graffiti, plakáty, vyznání či politické slogany psané na zdech fotografoval, aby je následně strukturoval do přehledné minimalistické formy. 666 stejně velkých, vedle sebe poskládaných fotografií malého formátu, uspořádaných do devíti zarámovaných obrazů vyjadřujících nespoutaný a živelný chaos, tu v LeWittově provedení působí ve výsledku nečekaně klidným a vyrovnaným dojmem.
Koncepčně nakonec postupovala samotná vídeňská Kunsthalle, jež výstavou Street and Studio přispěla k uznání i těch nejsurovějších forem umění ulice. Prostor dostali mladí, méně známí streetartoví umělci, konceptuální graffiťáci i umělci, kteří se graffiti inspirují. Obecenstvo však láká zejména na ty, kteří cestu z ulice do galerií vyšlapali. V přízemí budovy muzea pak čeká návštěvníky další příjemné překvapení: samostatná výstava další ikony newyorského undergroundu 80. let - Keithe Haringa.
Keith Haring, Untitled, 1980 © Keith Haring Foundation
