Úspěšné přechody k demokracii závisejí od prvopočátku na faktorech, které v Libyi stále kriticky scházejí – na relativně soudržném vedení, na aktivní občanské společnosti a na národní jednotě. Bez těchto faktorů Libye pravděpodobně nedokáže najít svou tvář a podobně jako postsaddámovský Irák bude trpět trvalým politickým rozkolem, nevyzpytatelným občanským chaosem a také dlouhou řadou geopolitických tlaků.
Odvrácení takového výsledku předpokládá silné politické centrum. Libye je však už od vypuknutí povstání v únoru 2011 politicky atomizovaná. Postrádá takovou občanskou společnost, jaká by se byla mohla postavit do čela povstání a zasít semínka postautoritářské politiky, jak se stalo v Tunisku a také (o něco problematičtěji) v Egyptě.
Trosky automobilu po útoku teroristů v iráckém městě Bákubá (23. února 2012)
Pomoc, která pomohla jen trochu
Lze konstatovat, že přechod Libye k demokracii dále zbrzdila intervence NATO, poněvadž rychlý přerod spontánního lidového povstání v hnutí vedené elitou a podporované zvenčí zabránil tomu, aby se libyjská revoluce vyvíjela lineárně, jak jsme to viděli v Tunisku a v Egyptě. Navzdory značné mezinárodní podpoře tak Libyjská Národní přechodná rada (NTC) stále postrádá konsensus potřebný k utvoření životaschopné vlády.
NTC trpí pravidelnými vnitřními spory a její členská základna a fungování jsou obestřeny tajemstvím. Loni v červenci byl za nejednoznačných okolností zavražděn vojenský vůdce rady, Abdal Fatáh Júnis Obejdí. V listopadu pak vojenský prokurátor Libyjské Národní přechodné rady označil za hlavního podezřelého vlastního bývalého místopředsedu vlády Alího Issávího. Střety a neprůhlednost obestírající tento případ jsou výmluvným svědectvím politické křehkosti země po pádu plukovníka Muammara Kaddáfího.
Kaddáfího tělo bylo v Misurátě vystavené čtyři dny.
Každá moje rada je drahá
Libye by si měla všimnout, že také irácký přechod k demokracii v postsaddámovské éře provázely ustavičné mocenské boje a vnitřní půtky. Kvůli machinacím iráckých politických lídrů – machinacím osobním, ale i kmenovým a sektářským – zůstala země v roce 2010 plných 249 dní bez vlády. Zdá se, že Libyi dnes čekají podobné půtky, hlavně kvůli přítomnosti silných politických aktérů mimo NTC. Například Tripoliská vojenská rada, která má 20 000 členů a ovládá hlavní město, si důsledně zachovává nezávislost na NTC a donutila k odstoupení jejího prvního ministra zahraničí Mahmúda Džibríla.
Konkurenční Rada tripoliských revolucionářů mezitím varovala, že vyhodí ze sedla jakoukoliv nastupující vládu, nebudou-li splněny její požadavky na zastoupení. Libyjská Národní přechodná rada čelí rovněž tlaku libyjských Berberů, kteří tvoří deset procent obyvatel, a už se vydali do ulic, aby odsoudili nová politická ujednání a odmítli jakýkoliv systém, jenž nebude vyhovovat jejich kultuře a jazyku.
Soupeření měst a milicí
K tomuto rozkolu se možná přidávají i dva další faktory. Prvním z nich je navzájem neslučitelný názor velkých měst, že právě ona mají nárok na plody revoluce: Misuráta, kde bylo vystaveno Kaddáfího tělo; Tripolis, kde se konala slavnost osvobození; nebo Zintan, kde je vězněn Kaddáfího syn Sajf Islám. A všechna tato města stejně jako většina Libyjců sdílejí nereálné očekávání, že jejich nově nabytá svoboda nějakým způsobem sama vyřeší jejich sociálně-ekonomické těžkosti.
Kaddáfího syn Sajf Islám na tajném místě v Zintánu
Druhým komplikujícím faktorem je skutečnost, že politická moc dnes spočívá v rukou vzájemně si konkurujících milicí. Bratrovražedná rivalita, která se vší vážností vypukla v listopadu mezi bojovníky z měst Zavíja a Waršefana, jakož i mezi různými tripoliskými frakcemi, se bude obtížně zmírňovat, neboť thowar (revolucionáři) odmítli opakované výzvy NTC k odzbrojení. Tripolisu hrozí, že začne připomínat Bagdád kolem roku 2005, kdy různé skupiny ovládaly části území a vytvořily ekonomiku založenou na klientelismu a sousedských vztazích.
Soupeření mezi městy a vzdorovitá nezávislost milicí jsou znepokojivé o to více, že se Libye topí ve zbraních – v zemi jsou nestřežené sklady, opuštěné rezervy, skrýše s ukořistěnou municí a tisíce tepelně naváděných raket země-vzduch, které lze odpalovat z ramene. Velitel Al-Káidy v islámském Maghrebu (AQIM) Muchtar Belmuchtar v listopadu potvrdil, že když vypukla revoluce, využila AQIM příležitosti a zmocnila se části tohoto arzenálu.
Boje mezi Lybijci vyprovokoval spor o jednu z Kaddáfího klíčových vojenských základen (12. listopadu 2011)
Na skřipci zájmů
Současně platí, že cíle Francie, Velké Británie, Spojených států, Ligy arabských států, NATO a Kataru jakožto aktérů, kteří se nějak podílejí na transformaci Libye, pravděpodobně nebudou stejné. Jinými slovy začnou na Libyi zřejmě působit také vnější tlaky, které ji potáhnou do několika různých směrů, což dále pozdrží autonomní a trvale udržitelný proces budování státu.
Kaddáfí za sebou zanechal past. Kolaps autoritářské vlády vytvořil bezpečnostní vakuum bez fungujícího státního aparátu, což Libyi silně vystavilo mezinárodním vlivům, které často slouží firemním zájmům. Má-li se Libye vyhnout opakování nákladných chyb z Iráku, bude potřebovat obratné vedení, jež dokáže formulovat přesvědčivou novou národní vizi – vizi, která sjednotí znesvářené autority, přitáhne uzdu neukázněným milicím a sníží na minimum strategickou zranitelnost země.
Bojovníci z města Závíja se přesouvají do přední linie bojů s kmenem z warshefanské oblasti (12. listopadu 2011)
Mohammad-Mahmúd Úld Mohamedú je ředitelem Blízkovýchodního a severoafrického programu v Ženevském centru pro bezpečnostní politiku a hostujícím profesorem Ženevského postgraduálního institutu mezinárodních a rozvojových studií.
Copyright: Project Syndicate/Europe’s World, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
