Přestože jsou za těžiště Zábranova autorského odkazu nejčastěji považovány jeho deníkové záznamy shrnuté pod titul Celý život, které na počátku devadesátých let zaznamenaly značný čtenářský ohlas, je po přečtení Povídek nezpochybnitelné, že Zábrana byl nejen překladatelem, autorem detektivek a básníkem – za něhož se asi považoval nejvíce, nýbrž i výrazným prozaikem.
Pro pořádek je třeba ještě připomenout, že sedm povídek vyšlo roku 1993 v pečlivé redakci nakladatelství Atlantis. Povídky vznikaly vesměs v letech 1954-1957 a nesou už bezezbytku stopy Zábranova stylu. Ten byl při své stylové mnohosti a rozkošatělosti od padesátých let vlastně konstantně jednotný. Jinak řečeno: počáteční rafinovaně jemnou lyriku vzápětí nahradily (když se po uvěznění rodičů ocitá bez zázemí jako osmnáctiletý v Praze) texty, v nichž bořil rozpor mezi psanou a žitou zkušeností.
Jan Zábrana zřejmě někdy v padesátých letech
Jan Zábrana (vlevo) s americkým básníkem Allenem Ginsbergem
Zábrana důsledně popíral „literátskost“ ve smyslu úlevné stylizace či plytkého naturalismu. Nechtěl však slevit z formální náročnosti textů, takže „spontaneita“ napsaného je tu spíše promyšleným tahem, který zintenzivňuje dojem z četby. Texty, jejichž jazyk se přibližuje autentickému záznamu, jsou – pro představu - možná blízké nejlepším knihám současného pražského prozaika Emila Hakla. Hloubka Zábranových textů spočívá totiž především v tom, s jakou pokorou, sebetrýzní a „zábavností“ dokázal svým psaním zprostředkovat tíhu života. Z povídek je nejspíš nejznámější Psovod Gerža, kde autor z pozice nezúčastněného svědka vypráví příběh sebelítostivého kariéristy, který končí jako mrzák a invalida. Krutostí je povídka blízká vidění světa Rusa Isaaka Babela (ostatně Zábrana byl jeho překladatelem), a svým tematickým zacílením na politickou situaci stalinistického Československa je Psovod Gerža ukázkovým materiálem pro lepší pochopení tehdejší doby.
O knizeJan Zábrana: Povídky K vydání připravila Marie Zábranová, ediční poznámku napsal Jan Šulc.  Obal Povídek Jana Zábrany |
Co říct k Zábranovým povídkám nově objeveným a pečlivě připraveným do nynějšího knižního svazku? Jedna z nich (Otec se navečeřel) je návratem k válečnému dětství. Ale ani tady se neobjevuje náznak vlídnosti, nýbrž opět traumatická situace (strach z viny a trestu) jako základní princip prudké životní úzkosti. I tyhle povídky vynikají smyslem pro slovní detaily, pro slangové obraty, pro jemné groteskno. Všem je nadto společná autorská nezúčastněnost a zároveň ovšem svědectví přísného žalobce životní trýzně. Asi nejvýstižněji Zábranovo psaní vystihl filmový a literární kritik a esejista Jiří Cieslar (1951-2006), když napsal: „Zábranův Bůh je starozákonně neúprosný a strnulý: oko za oko, neodpuštění za neodpuštění. Život v zastoupení prožíval Zábrana zcela autenticky, ale možná si z něho bral i alibi, jak se ‚za sebe‘ stáhnout ze světa, kterému jinak podával pragmaticky střízlivou ruku.“
Jan Zábrana v padesátých letech
Svazek povídek završuje nedokončený text Srdce ženy. Melancholický příběh autorova přítele, který tolik prahne po lásce, až mu autor z náklonnosti „dohazuje“ svou bývalou holku, znásilňuje pro dobro svého blízkého nepřímo skutečnost a z vlastního pocitu manipulátorství upadá nečekaně do depresivních úvah o „nepravosti“ života. Tou reflexivní pasáží nedokončená povídka končí. Takto opsaný nástin Srdce ženy působí možná kostrbatě, Zábrana však i tuto situaci povýšil na samozřejmý děj. Nevymýšlet si, a když, pak s nejjemnější rafinovaností a vynalézavostí literáta. To vše je ze svazku Povídky patrné i bez znalosti Zábranových deníků, které tohle přesvědčení, přiznávám, dost umocňuje. Zábranovo psaní jakožto obraz setrvalého životního smutku, jako přesný melancholický řez nelítostnou skutečností.
Editor Jan Šulc se na konci ediční poznámky letmo zmiňuje dosud nevydanou korespondenci Zábrany a jeho přátel. Pokud to má být příslibem k brzkému vydání, pak by byla tvorba Jana Zábrany konečně známá již téměř v celé své šíři.
