Pracovníkům Českého červeného kříže pomáhám nosit do sanity košťata, lopaty, hadry a holinky.
"Počkat, ještě sunary a plenky pro děti. Právě je přivezli z Prahy," křičí paní v obleku červeného kříže těsně předtím, než se zavřou dveře sanity.
S naloženým vozem Českého červeného kříže uháníme směr Bílý Kostel. Vysedám v Chrastavě a běžím na místní radnici. Nikdo na mě nemá čas. Cestu, abych mohla pomoci, si musím najít sama. Hlásím se na úřadu.
"Potřebujeme odčerpat vodu ze sklepa, a kam s autem, který je na odpis?" ptá se paní v montérkách jedné z úřednic, která jí v tuto chvíli nedokáže pomoci. Zapisuje si její adresu na žlutý papírek a napichuje na nástěnku k desítkám dalším.
Konečně přicházím na řadu. Mladý kluk mě posílá na druhou stranu Chrastavy, k řece Jeřici. Míjím hasičská auta a vojáky. U kruhového objezdu, který vypadá jako staveniště, se ptám na rodinu Hornových. Musím k řece a přes most.
Na druhý břeh řeky po prkně
V teniskách přeskakuji kaluže. Narážím na bahno, kde nechávám obě boty. Bosá se pro ně vracím a kleji, že jsem si nevzala holinky. Konečně nacházím lepší cestu na rozbořený most. Jsem téměř na druhé straně, a ouha. Most k druhému břehu nesahá. Spojuje ho jen kus prkna. Riskuji a jdu.
Od domu rodiny Hornových mě dělí pár metrů. Nasazuji holinky a paní domu mě posílá vytírat podlahu. Při dezinfikování podlahy se seznamuji se Zuzkou. "Nám voda zatopila jen sklepy," říká smířeně Zuzka v modré flanelové košili.
Hornovi jsou na tom o poznání hůř. Nemají patro, voda jim vzala prakticky vše, jen stěny zůstaly. Z obývacího pokoje, který zatím vypadá nejlépe, se přesouvám do kuchyně. Nutno podotknout, že se přesouvám pouze z holých místností do místností zanesených bahnem a se zničenými věcmi.
S paní Hornovou třídíme věci v kuchyni. "Všechno půjde pryč. I když já nevím. Můžu si nechat aspoň ten meloun," obrací se na mě s kulatou zeleninou v ruce. To už se mi oči zalévají slzami, protože vím, že kromě pár skleniček rodině nic nezbude.
Nekonečný úklid
Vrhám se raději do práce. Odklízím všudypřítomné bahno společně s třemi dobrovolníky, kteří přijeli na pomoc z Liberce. Vytřít podlahu, naložit bahno na kolečko, vynosit z domu zničené skříně a znova vytírat podlahu. A takhle pořád dokola.
"Na nové vchodové dveře jsme šetřili skoro rok. Teď je vzala voda, stejně jako všechno," vypráví mi jeden ze synů, který se ještě v sobotu brodil v domě vodou až po krk.
Po čtyřhodinovém úklidu mám dost. Na nic se už nikoho neptám, není třeba. Ti, kdo chtějí pomoci, pomáhají. Není to žádná zábava, je to dřina. Při kvantu práce, která na Hornovy čeká, je to jen střípek toho, co jsem pro ně mohla udělat.
Jenže ti nejsou jedinou rodinou, která vyklízí, čistí, vyhazuje nábytek, dezinfikuje a už vůbec nic nemá. Kolem jich jsou desítky. Lidé, se kterými jsem se každých pět minut sešla u břehu řeky a vysypávala kolečko s bahnem.
