Při slově ponorka naskočila za první i druhé světové války husí kůže zkušeným námořníkům i běžným cestujícím na palubě dopravních lodí. Nikdo si nemohl být jist, jestli plavbu nepřeruší zákeřné torpédo. Dnes se však poslání ponorek mění. Místo útoků na lodě nepřítele jsou cílem podmořských člunů peněženky turistů. Seznámit se bezprostředně s touto technickou vymožeností se totiž stále častěji mohou i návštěvníci přímořských letovisek.
Prvním, kdo postavil ponorku pro turisty, byl před osmatřiceti lety Jacques Piccard, syn slavného dobyvatele stratosféry i hlubin Augusta Piccarda. Tehdy jej považovali za snílka. Od té doby se však mnohé změnilo.
Do hlubin v pohodlném křesle
První turistická ponorka na světě vznikla v malém suchozemském státě uprostřed Evropy. Jacques Piccard měl nakonec štěstí, protože jeho rodné Švýcarsko pořádalo roku 1962 světovou výstavu Expo. Díky slavnému jménu se Piccardovi podařilo získat část vyčleněných prostředků na stavbu ponorky do té doby nevídané koncepce. Jeho plavidlo, pokřtěné "PX-8 Auguste Piccard", bylo při příležitosti Expa spuštěné do vod Ženevského jezera a stalo se vzorem většiny pozdějších turistických ponorek. "Auguste Piccard" přišel na půl milionu tehdejších dolarů. Byl dlouhý 28,5 metru a při výtlaku 165 tun poskytl ve svém válcovitém trupu místo pro čtyřicet pasažérů a pět mužů posádky. Každý turista měl místo v pohodlném křesle u svého vlastního okénka. Kromě toho se mohl dívat i na monitor, který byl propojen s kamerou umístěnou na velitelské věži. Okolí ozařovalo 61 silných reflektorů. Ponorku poháněly elektromotory o výkonu 60 kilowattů, maximální bezpečná hloubka ponoru byla 750 metrů. S turisty se ovšem nešlo pod 330 metrů. Během šesti měsíců světové výstavy prováděla ponorka každý den až devět půlhodinových ponorů, při nichž se většinou pohybovala v hloubkách okolo 150 metrů. Když Expo 62 skončilo, byl "Auguste Piccard" přemístěn do Marseille a přestavěn pro mořské podmínky. Sloužil až do roku 1976.
Periskop zaměřený na turisty
"Auguste Piccard" zůstal dlouho nepřekonán. Menší turistické ponorky však navzdory pesimistickým předpovědím o rentabilitě začalo stavět hned několik firem. Největší z nich je dnes kanadská společnost Atlantis Submarines International. Její plavidla slouží převážně v Karibském moři a na Havaji. Většinou jsou však podstatně menší, než byl "Auguste Piccard". Výjimku tvoří devětadvacetimetrová ponorka Atlantis V, která od roku 1994 na Havaji vozí do hlubin až 64 cestujících. Ani Atlantis V, stejně jako většina dalších turistických ponorek, se nepotápí hlouběji než do 40 až 50 metrů, kam ještě proniká dostatek světla od hladiny. Jen několika turistickým ponorkám umožňuje konstrukce proniknout do 100 a více metrů, kde ve světle reflektorů pasažéři uvidí nepoznaný svět. Například na Havaji provozovatelé těchto plavidel vytvářejí umělé podmořské útesy, které přitahují mořské živočichy. Jinde jsou největší atrakcí vraky lodí nebo letadel. Pro někoho je ovšem nejlákavějším magnetem už sám fakt, že stráví několik desítek metrů pod hladinou ve skutečné nefalšované a nefilmové ponorce - v principu shodné s legendárními podmořskými čluny světových válek.
Ke korálům i za lochneskou
Turistických ponorek dnes rychle přibývá. Několik jich nabízí své služby ve francouzských letoviscích západního Středomoří, kde je ovšem moře vinou působení člověka značně zdevastované. Další je výletníkům k dispozici v maltském hlavním městě La Valettě. Mnohem působivější však je podmořský výlet v některém z korálových moří. Od nás to máme asi nejblíž do izraelského Eilatu, kde je možné koupit si cestu ponorkou k pestrobarevným útesům kypícím životem. Kdo se nebojí pravěkých příšer, dá spíše přednost Skotsku. Tam totiž vozí turisty desetimetrová ponorka do hlubin legendami opředeného jezera Loch Ness. Hledače lochnesky čeká jen jedno úskalí: našetřit 70 liber (asi 4000 korun) na jízdenku do jejího doupěte. Evropské vody však nejsou ničím proti mořím, kam jezdí znudění američtí turisté. Na Havaji, stejně jako mezi ostrovy Karibského moře, jsou vyhlídkové ponorky již běžnou záležitostí. Jejich výkony a především služby pasažérům se s každým novým typem rychle zlepšují. Mezi větší podmořské lodě patří například Voyager, který operuje na Havaji. Za 79 dolarů (3000 korun) vás ve své klimatizované kabině na tři čtvrtě hodiny zaveze do třicetimetrové hloubky. Zájem o podmořskou turistiku vede k tomu, že stavbou ponorek se zabývá stále více loďařských firem. V sousedním Německu je to například firma Brucker Meerestechnik v Karlsruhe, která dostala zakázku na turistický podmořský člun Seamaid pro karibský ostrov Martinik. I toto plavidlo je jakousi zmenšeninou "Auguste Piccarda". Atraktivní podmořská turistika mezi bohatšími návštěvníky jen kvete. To je naděje pro výrobce moderních ponorek v době míru.
Prvním, kdo postavil ponorku pro turisty, byl před osmatřiceti lety Jacques Piccard, syn slavného dobyvatele stratosféry i hlubin Augusta Piccarda. Tehdy jej považovali za snílka. Od té doby se však mnohé změnilo.
Do hlubin v pohodlném křesle
První turistická ponorka na světě vznikla v malém suchozemském státě uprostřed Evropy. Jacques Piccard měl nakonec štěstí, protože jeho rodné Švýcarsko pořádalo roku 1962 světovou výstavu Expo. Díky slavnému jménu se Piccardovi podařilo získat část vyčleněných prostředků na stavbu ponorky do té doby nevídané koncepce. Jeho plavidlo, pokřtěné "PX-8 Auguste Piccard", bylo při příležitosti Expa spuštěné do vod Ženevského jezera a stalo se vzorem většiny pozdějších turistických ponorek. "Auguste Piccard" přišel na půl milionu tehdejších dolarů. Byl dlouhý 28,5 metru a při výtlaku 165 tun poskytl ve svém válcovitém trupu místo pro čtyřicet pasažérů a pět mužů posádky. Každý turista měl místo v pohodlném křesle u svého vlastního okénka. Kromě toho se mohl dívat i na monitor, který byl propojen s kamerou umístěnou na velitelské věži. Okolí ozařovalo 61 silných reflektorů. Ponorku poháněly elektromotory o výkonu 60 kilowattů, maximální bezpečná hloubka ponoru byla 750 metrů. S turisty se ovšem nešlo pod 330 metrů. Během šesti měsíců světové výstavy prováděla ponorka každý den až devět půlhodinových ponorů, při nichž se většinou pohybovala v hloubkách okolo 150 metrů. Když Expo 62 skončilo, byl "Auguste Piccard" přemístěn do Marseille a přestavěn pro mořské podmínky. Sloužil až do roku 1976.
Periskop zaměřený na turisty
"Auguste Piccard" zůstal dlouho nepřekonán. Menší turistické ponorky však navzdory pesimistickým předpovědím o rentabilitě začalo stavět hned několik firem. Největší z nich je dnes kanadská společnost Atlantis Submarines International. Její plavidla slouží převážně v Karibském moři a na Havaji. Většinou jsou však podstatně menší, než byl "Auguste Piccard". Výjimku tvoří devětadvacetimetrová ponorka Atlantis V, která od roku 1994 na Havaji vozí do hlubin až 64 cestujících. Ani Atlantis V, stejně jako většina dalších turistických ponorek, se nepotápí hlouběji než do 40 až 50 metrů, kam ještě proniká dostatek světla od hladiny. Jen několika turistickým ponorkám umožňuje konstrukce proniknout do 100 a více metrů, kde ve světle reflektorů pasažéři uvidí nepoznaný svět. Například na Havaji provozovatelé těchto plavidel vytvářejí umělé podmořské útesy, které přitahují mořské živočichy. Jinde jsou největší atrakcí vraky lodí nebo letadel. Pro někoho je ovšem nejlákavějším magnetem už sám fakt, že stráví několik desítek metrů pod hladinou ve skutečné nefalšované a nefilmové ponorce - v principu shodné s legendárními podmořskými čluny světových válek.
Ke korálům i za lochneskou
Turistických ponorek dnes rychle přibývá. Několik jich nabízí své služby ve francouzských letoviscích západního Středomoří, kde je ovšem moře vinou působení člověka značně zdevastované. Další je výletníkům k dispozici v maltském hlavním městě La Valettě. Mnohem působivější však je podmořský výlet v některém z korálových moří. Od nás to máme asi nejblíž do izraelského Eilatu, kde je možné koupit si cestu ponorkou k pestrobarevným útesům kypícím životem. Kdo se nebojí pravěkých příšer, dá spíše přednost Skotsku. Tam totiž vozí turisty desetimetrová ponorka do hlubin legendami opředeného jezera Loch Ness. Hledače lochnesky čeká jen jedno úskalí: našetřit 70 liber (asi 4000 korun) na jízdenku do jejího doupěte. Evropské vody však nejsou ničím proti mořím, kam jezdí znudění američtí turisté. Na Havaji, stejně jako mezi ostrovy Karibského moře, jsou vyhlídkové ponorky již běžnou záležitostí. Jejich výkony a především služby pasažérům se s každým novým typem rychle zlepšují. Mezi větší podmořské lodě patří například Voyager, který operuje na Havaji. Za 79 dolarů (3000 korun) vás ve své klimatizované kabině na tři čtvrtě hodiny zaveze do třicetimetrové hloubky. Zájem o podmořskou turistiku vede k tomu, že stavbou ponorek se zabývá stále více loďařských firem. V sousedním Německu je to například firma Brucker Meerestechnik v Karlsruhe, která dostala zakázku na turistický podmořský člun Seamaid pro karibský ostrov Martinik. I toto plavidlo je jakousi zmenšeninou "Auguste Piccarda". Atraktivní podmořská turistika mezi bohatšími návštěvníky jen kvete. To je naděje pro výrobce moderních ponorek v době míru.
