Ústavní soud však udělal jen svou práci, když nespravedlivé ceny bydlení zrušil. Ačkoli to zní poněkud kuriózně, nájemníci s věčným dekretem jsou vykořisťovatelé a "tyjí z mozolů" kapitalisty-vlastníka domu. Užívají cizí majetek a neplatí za něj, kolik by platit měli.
Majitelé domů se začali bránit. Logicky. Pronajal by snad někdo sousedovi na nekonečnou dobu chatu či zánovní octavii za pár grošů? A jen proto, že stát si usmyslel rozsévat sociální dobro na jeho soukromý účet?
Nenormální a napjaté vztahy mezi majiteli a nájemníky zavinily dosavadní vlády a parlamenty. Neobtěžovaly se dát oběma stranám fér pravidla hry. Udělaly z nich boxery bez rukavic, přestože by mohly a měly být partnery.
Pan domácí i pan nájemník se přece vzájemně potřebují. První musí nechat vydělávat svou nemovitost, aby mu nespadla na hlavu, druhý musí někde bydlet. Být teď v kůži nájemníků s dekretem není asi nic příjemného.
Ale... Mít dekret od komunistů bývalo až dosud terno. Neznamenal nic menšího, než že třetina z nás směla bydlet v cizím za neodpovídající peníz. Majitel bytu se mohl uvztekat, uplakat, skutečným pánem jeho majetku byl a je nájemník. Kdo si myslel, že dekrety a regulace chrání jen ty nejslabší a nejbezbrannější, mýlil se. Protekční výsada zvýhodňuje i zámožné.
Naopak nemít dekret bylo a je zlé. Ať boháč či chudák, musí si najít byt na trhu a platit jak mourovatý. Právě kvůli pokřivenému regulovanému bydlení tady žádný slušný trh s byty za přijatelné ceny není. Nejsou ani ona pravidla hry pro majitele a nájemníky. Přežívá tu jen nemravný, nespravedlivý systém, který jedněm nadržuje a druhé poškozuje.
