Na moři jeho loď překvapil severokorejský strážní člun, bezmocnou posádku zajal a odvlekl na území znepřátelené stalinistické říše. Lee Jae-gun si tam připadal jako na jiné planetě.
Tři roky ho cvičili na špiona, musel dokázat plavat nejméně osm hodin v kuse, denně ho do zemdlení honili po horách s pětikilogramovým závažím na každé noze a "plnou polní" na zádech.
Přes nekonečnou dřinu a vymývání mozku se Lee nikdy nevzdal tajného snu: vrátit se domů do Jižní Koreje a najít syna.
Stejně jako s tímto rybářem si osud nešetrně zahrál i s dalšími tisíci Jihokorejců. Také oni byli uneseni na komunistický Sever a násilím přinuceni hrát podle not, které za ně složil někdo jiný.
Lee Jae-gun si myslel, že když absolvuje tvrdý kurz pro speciální agenty, kteří byli školeni pro špionážní činnost na území Jižní Koreje, nejsnáze se tak dostane domů.
"Byl bych se hned přihlásil jihokorejským úřadům,“ vyprávěl později zpravodaji agentury AP. Ale zmýlil se, jediná neopatrnost jeho plány totálně zhatila.
"Jednou během výcviku jsem se mezi řečí v žertu zmínil kolegům: Kdybych takhle tvrdě makal v Jižní Koreji, byl by ze mne milionář," vzpomínal.
"A na konci tříletého kurzu mi řekli, že jsem ideologicky nespolehlivý, a speciálním agentem se tedy stát nemohu." Jeho šance na návrat byla rázem nulová.
V mládí v Jižní Koreji pracoval Lee jako příležitostný stavební dělník v jednom ze soulských slumů. Pak mu zemřela nemocná žena a zůstal sám s tříměsíčním synem.
Toho svěřil bohatým bezdětným manželům a v sedmadvaceti letech odešel na moře. Práce na rybářském člunu byla tvrdá, ale docela vynášela.
Lee začal přemýšlet o tom, že se vrátí domů a vyhledá syna. Jeho snům učinilo přítrž setkání se severokorejským strážním člunem v dubnu roku 1970 a odvlečení do stalinistického státu.
"Když nás přivezli do severokorejského přístavu, místní školáci jásali a mávali rudými vlajkami, jako bychom byli zajatí nepřátelé," vybavil si po létech.
V průběhu desetiletí, která následovala po skončení korejské války, KLDR unesla a držela proti jejich vůli několik tisíc Jihokorejců, převážně rybářů.
O tyto bezejmenné oběti studené války se dlouhou dobu nikdo nestaral. Jihokorejské úřady soudí, že přinejmenším 481 těchto lidí dosud žije na Severu.
Až nyní, když mezinárodní společenství soustřeďuje pozornost na severokorejskou jadernou hrozbu, požadují aktivisté lidských práv a příbuzní unesených, aby byl objasněn jejich osud a mohli se vrátit domů.
Komunistický režim vrátil dvacet ze šestadvaceti rybářů unesených spolu s Lee Jae-gunem. Ze zbylých se měli stát špioni.
Poté, co byl Lee uznán pro tuto činnost nezpůsobilým, poslali ho do strojírenské továrny. V roce 1975 se v KLDR znovu oženil a o rok později se mu narodil další syn.
Nepřestal však myslet na své první dítě, doufal, že by se s ním mohl opět shledat po sjednocení obou Korejí. Ale brzy pochopil, kde to vlastně žije.
Dnes Lee popisuje Severní Koreu jako orwellovský stát, zbudovaný na třech pilířích: kultu osobnosti vůdce Kim Čong-ila, stalinismu a nenávisti ke všemu americkému.
"Nejoblíbenější kletbou tam je: Zabiju tě jako amerického imperialistu," vzpomínal Lee v jihokorejském deníku Korea Herald.
Jeho severokorejská manželka i s dítětem prchla do Číny v roce 1998. O pár měsíců později tajně odešel i Lee Jae-gun. S pomocí jihokorejských aktivistů se jeho rodina dostala v roce 2000 do Soulu.
Trápení starého muže však neskončilo. Když se vydal na někdejší adresu pěstounů, aby navštívil svého prvního syna, našel jen novostavby, ale po nich ani stopy.
"Po mém synovi se slehla zem," uvedl. Přesto se každý den znovu a znovu vypravuje do ulic desetimilionové metropole a pátrá. Co kdyby?
