Přestože po tom nikdy netoužili, bude o jejich případu točit film německá televize a spor má být zpracován i knižně.
"Celá věc začala tím, že nám začátkem devadesátých let soud nespravedlivě odebral pozemky, které jsme v roce 1967 koupili společně s domem, a restituent požádal o jejich vydání. Málokdo dnes ví, že podle tehdejších zákonů jsme na nich museli pracovat. Zemědělská půda se tehdy dala pouze převést darem a vázla na ní pracovní povinnost. Ta byla zrušena až po revoluci v roce 1989," vzpomíná Jiřina Zvolská.
V republice deset let všechno prohrávali. Okresní, krajský, Nejvyšší i Ústavní soud, nepomohla ani osobní intervence senátorky a poslance.
"Měli jsme štěstí a přáli bychom je i všem ostatním, že jsme měli v cizině přátele a příbuzné. Ze zahraničí jsme dostali radu, abychom si nebrali právního zástupce z regionu ani z východních Čech, ale fundovaného právníka, nejlépe z Prahy, který nemá na region žádné vazby. Ten převzal všechny naše kauzy a věci se daly do pohybu," vypráví energicky Arnošt Zvolský.
Zahraničí se o jejich případ stále zajímá, takže manželé chtějí autorská práva přenechat německé televizní stanici. "Zvažujeme to a možná celá kauza vyjde i knižně, i když by to možná chtělo převést do trochu humornější podoby, protože jinak to vyjde jako horor," usmívá se jeho žena.
Rodina se rázem stala středem zájmu mnoha podobně zkoušených lidí. "Potěšilo nás, že od úterý, kdy se zveřejnilo rozhodnutí soudu ve Štrasburku, nám telefonovala spousta lidí, přes sto čtyřicet, kteří jsou na tom jsou ještě hůř než my.
Nemůžu jim pomoci jinak, než že je vyslechnu a dám jim kontakt na našeho právního zástupce. Všichni se teď na něj obracejí, snad to všechno zvládne."
Zažili však mnohé krušné chvíle. "Lidé jsou všude dobří i zlí, ti dobří nabízeli pomoc, i finanční. Jenže z čeho bychom to vraceli? Prodali jsme, co se dalo. Soud ve Štrasburku nestojí nic, ale věci s ním spojené jsou nákladné a musíte také z něčeho žít. Zbavili jsme se rodinného statku na Prostějovsku," vypráví žena.
Nejhorší zážitek pochopí prý asi jen člověk, který hospodaří, tomu z města příliš neřekne. "Manžel mne poslal s vnoučaty do Pardubic na nákup, a než jsem se vrátila, on prodal krávy a já přišla do prázdného chléva. To byly hrozné chvíle a nerada na to vzpomínám," dopoví stěží Jiřina Zvolská se slzami v očích.
Dnes už vzpomínají spíše na světlejší okamžiky posledních deseti let, to špatné se rychle zapomene. "Je dobré, že se lidé a vztahy takovou zkouškou vyselektují. Dobrých lidí je hodně, ale stačí hrstka těch druhých, aby vám strašlivě znepříjemnili život," tvrdí manželé svorně.
