Vlastně na dvě dobré zprávy: o morálním vítězství a výhře zdravého rozumu.
To první je nasnadě. Kubišová za normalizace nesměla zpívat – na rozdíl od své kolegyně, která ji nyní žalovala. Což chce opravdu silný žaludek. I kdyby Vondráčková s manželem byli tisíckrát v právu a měli na to razítko až ze Štrasburku, lidská slušnost jim velí mávnout rukou a prohlásit: Přece se nebudeme vozit zrovna po kamarádce, navíc po ženě, které komunisti vzali kus života.
Chybí-li velkorysost, nabízel se obyčejný pragmatismus. Žalovat právě Kubišovou, symbolickou světici národa, jíž se před dvaceti lety tleskalo se slzami v očích, když v Modlitbě pro Martu davům sdělovala "zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou"? To je přece krok k potupné veřejné sebevraždě – jako kdyby hnal Michael Kocáb k soudu Václava Havla za to, že mu od revoluce dluží deset korun za pivo, a žádal tučné penále z prodlení.
Morálka však často spadá do jiné kategorie než spravedlnost; tím více potěší, když se s nimi spojí věcný selský rozum. Zopakujme si fakta.
Kubišová smlouvu na turné nepodepsala; nepodepsal ji ani třetí člen skupiny Václav Neckář. Podle tvrzení Michala s Vondráčkovou však uzavřeli smlouvu všichni – jenže ústně.
Není divu, že se jim to nepodařilo prokázat. Ústně se mohli domluvit třeba na deseti koncertech, dvaceti deskách a třiceti stříbrných, ale pokud nic nepodepsali a nakonec se nedohodli, neboť podle soudu se podmínky ústní smlouvy stále a jednostranně měnily, pak není co řešit. Takových projektů končí v propadlišti dějin nespočet, a nejen v showbyznysu. Stačí dva příklady z poslední doby.
Jiří Strach psal pro ČT Jana Husa – bez smlouvy; jeho verzi nepřijali, takže půl roku pracoval zdarma. Nikoho nežaloval.
Pavel Kohout na ČT žaloval jen v tisku: psal bez smlouvy scénář do čapkovské série, který pak televize odmítla. Vyložila to tak, že autoři, kteří nejprve poslali námět, dostali smlouvu. Kohout prý námět nedodal – a že psal dle ústní domluvy? Jeho riziko.
Zní to tvrdě, ale platí, že co je psáno, to je dáno, že pořádek dělá přátele a nepořádek nepřátele, jak ukazuje kauza Golden Kids. Z hořké pachuti kolem ní si však obyčejný smrtelník může vybrat to sladší sousto, totiž bezplatnou lekci.
Už žádné ústní obchody typu "Vždyť jsme kámoši, přece mi věříš, vyrovnáme se až pak", ale ani žádné důvěřivé podpisy naslepo pod smlouvu, kterou si pořádně přečteme teprve na lavici obžalovaných.
To je náplast na to, že Golden Kids po čtyřiceti letech už asi neuslyšíme.
