A to přesto, že nic z toho původně nezamýšlela - podobně jako v září 2001 neměla téměř jistě v plánu přímo pád newyorských dvojčat.
Ale i tak vyvstala naléhavá otázka: vyhrála snad Al-Kajda, teroristické hnutí bez země i programu, opravdu své první volby? Tak to určitě není. Stejně jako není pravda, že svými bombami zahnala Španěly na útěk.
Aznarova vláda nepadla kvůli útokům v Madridu. Ve skutečnosti padla za oběť vlastnímu lhaní. Z vnitropolitických důvodů neustále hovořila o baskické stopě, přestože psi již dávno čenichali po stopě arabské.
Ta však byla nepříjemná, protože by šla vyložit jako odveta za Irák, kam chtěla vláda, ale ne devadesát procent Španělů. Vláda padla, ale nelze to vykládat tak, že Španělé se vzdali a ustoupili před bombami.
Ne, ten národ, který pochodoval ulicemi, vypadal jako země jdoucí do boje, ne jako někdo, kdo má být urážen razítkem appeasementu. Jakkoli to působí nešťastným dojmem, Španělé nechtěli říct, že ustupují, nebo že snad nyní podporují Al-Kajdu. Řekli, že chtějí rozdělit válku s terorismem a válku v Iráku.
Američany vedená koalice tím přišla o důležitého člena. Není však nabourána její páteř, kterou tvoří USA a Británie. Španělsko sehrálo svoji roli v politické bitvě o přístupové cesty k válce, pak už důležité nebylo.
Přesto budou mít zbylí členové - tedy George Bush a Tony Blair - problém, protože třetí z otců zakladatelů prostě odešel. Uprázdněné místo bude třeba nějak obsadit. Ale je tady jiný, mnohem temnější mrak.
Al-Kajda mohla dojít za poslední čtyři dny k závěru, že bombami lze promlouvat do voleb a politiky v jiných zemích. Na podzim jsou volby v Americe. Španělská cesta bude Al-Kajdu lákat.
