Mnozí lidé už zemřeli, další jsou nemocní a mají průjmy. Nejvíc trpí kojenci, jejichž podvyživené matky nemají dost mléka a staří lidé. Ti jsou tak slabí, že se neudrží na nohou. A už dávno nevyšli ze svých domů. Dětem vážou rodiče kolem vyhublých těl hadry, aby alespoň na čas ulevily tlaku hladových útrob.
Čekáme na smrt, říká nemocný muž
Je tu muž, který se už se slabostí nemůže pohnout, minulý týden oslepl. "Čekáme na smrt," říká dvaačtyřicetietý kašlající Ghalam Razá, kterého bolí nesnesitelně břicho kvůli krvácejícím střevům.
Před měsícem zde asi týden pršelo a sněžilo a všem svitla naděje na novou úrodu. Muž jménem Alinaki zoral pole, ale nemá, co by zasil. "Kdybychom tak měli pár zrnek, vzešly by. Jinak zemřeme," říká i on.
Žena Fátima sedí před jedním z domů a v kotlíku vaří stébla trávy, aby trochu změkla. Pak je promíchá s hrstkou mouky, zformuje bochánek a upeče ho. Tak se její rodina stravuje už víc než rok. Dvě z dětí už zemřely.
"Nemáme už nic jiného, žádný tuk, rýži, mouku ani čaj, jen tohle," říká manžel Mir Hosin. Tento zemědělec dokázal v úrodných letech vypěstovat z každého sedmikilogramového pytle zrní na šedesát kilo obilí.
V létě je tráva křehčí, tvrdí vyhladovělí horalé
U zdi jiného domu sedí dvanáct dětí. Některé si občas ukousnou z podivných nazelenalých housek připomínajících hroudy bláta. "V létě, když je tráva křehčí, je nám trochu lépe," konstatuje Chadabakš a zoufale hledí na své čtyři dcerky.
Ty měly ještě před třemi týdny matku a mladší sestřičku. Šestiměsíční miminko ale nedokázalo zelenou kaši strávit, dostalo průjem a zemřelo, stejně jako jeho matka. Teď začíná být špatně i devítileté dceři.
Chadabakš pracoval naposled před třemi lety. Aby uživil rodinu, musel prodat domácí zvířata i osla. Teď už nemá, co by prodal, kromě pár kousků nádobí. Hrst mouky vyprosí na sousedech. Děti dostávají denně po dvou houskách, on jí jednu.
"Je lepší zemřít doma než na neznámém místě mezi cizími," míní.
Humanitární pracovníci jsou bezradní
Ahmad Idrís Rahmání koordinuje mezinárodní záchranný výbor působící v severním Afghánistánu. Ví dobře, že lidé v Abdalláh Ganu čelí humanitární krizi. Zavlažování jejich úrody závisí výhradně na dešti. Jsou příliš daleko od silnic, jimiž k nim může dorazit pomoc.
Ta, ač není daleko, je stále nedostupná. Každá rodina má přitom nárok na tři pytle mouky na tři měsíce. Není ale nikdo, kdo by je dokázal dopravit až k nim. Nájem osla, který dokáže vytáhnout jediný pytel do Bonavaše, stojí deset dolarů. Pro vesnice položené výš je to ještě víc. Rahmání tvrdí, že by mohly pomoci jen letecké dodávky potravin.
Tisíce pytlů s moukou, která měla lidi z Abdalláh Ganu zachránit, jsou složeny v městečku Zarí, vzdáleném asi čtyři dny cesty na oslu. Nákladní vozy Světového programu pro výživu WFP sem mouku vozily dva týdny. Nikdo však nikoho nevyslal rozvézt mouku k hladovým.
Humanitární pracovníci se o zásilce ležící ladem nedaleko umírajících dozvěděli od místních lidí náhodou. Mouka je špatně uložena a déšť či sníh ji zničí. Mluvčí newyorské OSN Fred Eckhard řekl, že WFP o situaci v odlehlých vesnicích ví, ale že dostat mouku do hor není snadné. Stezky totiž kontrolují různé klany, jimiž je těžké proniknout.
"Máme jídlo, peníze i vozy, ale chybí zabezpečení. Doručit jídlo do některých míst je skoro nemožné," tvrdí mluvčí WFP Abby Springová.
Oblast vyhladověl Taliban |
V Abdulláh Ganu žijí Hazárové hlásící se na rozdíl od sunnitského Talibanu k šíitské větvi islámu. Nikdy se netajili odporem k vládnímu hnutí. Bojovníci Talibanu proto oblast drželi v izolaci. Každý, kdo přišel hledat do Zarí pomoc, byl zbit. |