"Prvním nebezpečím je ponorková nemoc, která se u některých už začala projevovat," připomíná profesor František Vyskočil, který působí ve Fyziologickém ústavu Akademie věd České republiky.
Co je to vlastně za fenomén, ona ponorková nemoc?
Ponorková nemoc, tedy tlak, který vzniká mezi osobami v izolované skupině, je vždy časem pozorovatelný na malé skupině lidí, dlouhodobě uzavřených do malého prostoru. Stálou blízkostí si začnou vzájemně "lézt na nervy" tak, že si to normálně žijící člověk nedovede ani představit. Fyziologicky se to podobá jevu takzvané senzibilizace, to je zvyšující se reakce na stejné podněty, třebas zhoršující se alergické reakce. Postiženým osobám začne na těch druhých vadit mnoho maličkostí.
Tento rozumem nepochopitelný fenomén byl poprvé pozorován na posádkách ponorek, vyskytoval se ale i mezi členy posádek běžných plavidel, především v klidných obdobích plavby, kdy bylo méně práce a námořníci měli čas se dostat do konfliktů. Dodnes je velkou překážkou například kosmických letů. Ač je tento jev intenzivně zkoumán, není vůbec vyřešen.
Profesor František Vyskočil a stojka
Nicméně biologicky je možné jej chápat jako projev obecného etologického symptomu přemnožení druhu. Z chování zvířat v přírodě i z chovu domácích zvířat je vidět, že začnou-li zvířata kdekoliv vnímat své množství v daném místě jako nadměrné, projeví se u nich známky anomálního chování a fyziologického stresu. "Přemnožení" jedinci se začnou vzájemně napadat a protože samičky nepřipustí samce, snižuje se rychlost rozmnožování. Je to vidět například v drůbežárnách. Tento faktor přemnožení druhu se neutralizuje tím, že je osvětlení natolik sníženo, aby kuřata neviděla více než padesátku jiných. S fenoménem "přemnožení" u lidí lze bojovat pouze morálkou, kulturní, mravní a snad i náboženskou výchovou.
Prof. RNDr. František Vyskočil, DrSC.Narodil se 3. září 1941 v Pelhřimově, vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ve Fyziologickém ústavu AV ČR se zabývá v Oddělení buněčné neurofyziologie farmakologií a biofyzikou buněčných membrán hlavně na nervových synapsích. Přednáší fyziologii a neurofyziologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (kde byl v letech 1994-1997 vedoucím Katedry Fyziologie živočichů a vývojové biologie), dále na Lékařské univerzitě v Severní Karolině, Kalifornii a na Kazaňské lékařské univerzitě (kde dostal čestný doktorát). V mezinárodních časopisech publikoval přes 240 vědeckých prací citovaných víc než 3600 krát, vesměs s vynikající odezvou u jeho kolegů, včetně několika nositelů Nobelovy ceny. Vedle článků o nekvantovém vylučování neuropřenašečů, o práci lidského svalu a působení plynného hormonu oxidu dusnatého, jsou nejznámější jeho publikace z oblasti mikroelektrod v mozku (ty jsou zařazeny mezi citační klasiky). Také přednáší a publikuje články rozdílech v nervové soustavě mezi pohlavími a o vztahu vědy a biblického pohledu na svět a život. Studoval hru na housle na pražské konzervatoři, byl primáriem Kvarteta Heroldova klubu komorní hudby a nyní příležitostně vystupuje se známým houslistou a primáriem Foerstrova tria Stanislavem Srpem. |
Nedobrovolný pobyt pod zemí znamená pro horníky také velký stres. Co tento stav s nimi udělá?
Hormony jsou druhým významným činitelem, který vyvíjejí tlak na izolovanou skupinu. Mimo hormony stresu jsou ve hře i hormony pohlavní, zvláště testosteron. V izolované skupině – a platí to i pro řadu živočichů - se vytváří hierarchie moci, vedení se často ujímají muži (ale i ženy) s vyšší hladinou testosteronu. To je možná dobré pro akceschopnost skupiny, ale je zde nebezpečí agresivního chování. Překvapivě ale mohou dominantní osobnosti chránit ty nejníže postavené proti napadání těmi ve "střední" třídě.
Obecně je lepší, když je ve skupině, pasivně čekající na záchranu pohodová situace v převaze, i když ke konfliktům může docházet. Mozková centra odměny a štěstí (například nucleus accumbens, tectum a tegmentum) by měla být zásobována pozitivními podněty (třebas smíchem, který působí jako kokain), pocitem užitečnosti a přejícnosti. Do těchto pocitů by se měli lidé ve skupině vědomě nutit, tím potlačí i hormony agrese a stresu. Použití slabých psychotropních látek u těch, kteří jsou na ně zvyklí, je zde podle psychologů přijatelné (tabák, kofein, apod.), sníží se abstinenční neurózy. S alkoholem je problém, nesmí se dávka přehnat.
Profesor František Vyskočil při výkladu
Co považujete za nejúčinnější opatření proti psychickým problémům či proti neuróze lidí dlouhodobě uzavřených do malého prostoru?
Rozhodně vytyčení jasného cíle a smyslu jejich dlouhého pobytu. Jako mořeplavci byli kapitány motivováni buď zlatem v Eldorádu, získáním nesmrtelné slávy z objevených zemí, nebo sjednocujícím bojem za vítězství jejich země ve válce, tak i u zavalených horníků by psychologové měli vytyčit jasný a řekněme "vznešený" cíl. Nejen setkání s rodinami, ale to, že mají poskytnout historický příklad životaschopnosti Chilanů, něco, na co bude celý národ hrdý podobně jako na titul mistrů světa ve fotbale. Jejich jména by se měla postupně a dokolečka objevovat v mediích, jejich osobní vytrvalost vyzdvihována.
Ostatně otázkou smyslu života jako hnací silou lidské existence obecně a přežití v extrémních situacích zvlášť se zabýval vídeňský psychiatr Viktor Emanuel Frankl (1905-1997). Ve své knize "Člověk hledá smysl – úvod do logoterapie" popisuje zásady léčení krizových situací nalezením smyslu. Měl osobní zkušenosti z koncentračních táborů v Terezíně, Osvětimi a Türkheimu. Profesor Frankl vystihl lidskost člověka, jeho přístup zvaný logoterapie (léčba nalezením smyslu - logos - života) vidí v člověku "bytost hledající smysl a reaguje na volání po smyslu, které dnes nezaslechnuto zanikne".
Zavalení chilští horníci poslali na zemský povrch další videozáznam. (30. srpna 2010)
Co vše se může stát tímto smyslem?
Čin, který si vytyčíme; dílo, které vytvoříme; zážitek, setkání a láska. Ale také v beznadějné situaci (například právě při závalech nebo při nevyléčitelných nemocech), vůči níž stojí člověk bez pomoci, vidí profesor Frankl za jistých okolností smysl.
Vůle člověka ke smyslu může být také zmařena. V tomto případě mluví logoterapie o ,,existenční frustraci‘‘, která může vyústit v neurózu, kterou můžeme nazývat termínem ,,noogenní neuróza‘‘ (noos = mysl, duch.). Noodynamika je termín, který říká, že člověk potřebuje úsilí a zápas o nějaký cíl, který je toho hoden. Lidé, jimž chybí vědomí smyslu, pro nějž by stálo za to žít a jsou pronásledováni zkušeností životní prázdnoty, jsou v situaci, která se dá nazvat ,,existenční vakuum‘‘.Toto existenční vakuum se projevuje hlavně stavem nudy. Smysl života se mění od člověka k člověku, ze dne na den, z hodiny na hodinu. Proto záleží nikoli jen na obecném smyslu života, nýbrž na smyslu života určité osoby v daném okamžiku.
Profesor Vyskočil a jeho oblíbená hra na housle, kterou ostatně i vystudoval...
Stav dlouhodobě uvězněných tedy bude nejspíš procházet různými fázemi naděje a beznaděje…
V takovéto extrémní situaci můžeme rozlišit tři údobí: vstup do extrémní situace (moment katastrofy), vlastní život v (život v podzemí) a propuštění (vysvobození ). První údobí se vyznačuje reakcí, kterou lze označit jako vstupní šok. Šok z hrůzných představ, které se pojí se vzniklou situací, o níž jsou osoby více či méně informovány (každý horník slyšel vyprávění o závalech). Samozřejmě i zde může nastat šok z nepředvídatelnosti možného budoucího dění (nikdo neví, co se bude vlastně odehrávat a každá minuta s sebou přináší nebezpečí ztráty života). Psychiatrie zná popis takzvaného bludu omilostnění. V kritické situaci se zpočátku, nebo až do poslední chvíle, lidé upínají k nadějím a věří, že to prostě nemůže být tak zlé, že mohou být v posledním okamžiku "omilostněni" a zachráněni.
Pak si však svou situaci uvědomí - a přichází první výběr, prvé rozhodnutí o bytí a nebytí. Člověk si uvědomuje, že teď už nemá opravdu nic, než své tělo. Ví, že mimo tento směšně nahý život nemá co ztratit, a tak se většiny zmocňuje cosi neočekávaného: šibeniční humor, který postupně začíná doprovázet zvědavost (zda vyváznou životem, či ne), co všechno se jim ještě může stát a jaké budou následky. A potom náhle a překvapeně zjišťují, že jsou schopni vydržet mnohem více, než by kdo očekával a že člověk si vlastně zvykne na všechno, aniž by někdy předpokládal, že může být tak špatně.
V kempu Naděje u zavalené šachty čekají rodiny zavalených havířů (2. srpna 2010)
Ale když to bude trvat dlouho, může se přece dostavit apatie.
Ano, u uvězněných může dojít pozvolna k jistému vnitřnímu odumření. Pohled na ostatní postižené může být otupující, takže již nemůže dojmout. Uvězněný se brzy může stát necitelným vůči bytí. Netečnost jako hlavní příznak druhého období je nutným sebeochranným mechanismem psýchy. Je jí tlumena skutečnost, a všechno snažení a veškerý citový život se soustřeďuje na jediný úkol, jímž je osobní i vzájemná záchova života. Duševní život se může stlačit na jakýsi primitivní stupeň.
Dá se tedy mluvit o ,,regresi‘‘ člověka v ohrožení, o jeho ústupu do primitivní formy duševního života. Primitivnost přání a snah uvězněných se zřetelně projevuje i v jejich snech (sny kupříkladu o horké lázni, o luxusu, dortech, sportu, poměrně málo o sexu). Po probuzení ovšem pocítí strašný protiklad mezi snovou iluzí a realitou. U chilských horníků snad nehrozí hlad a nedostatek spánku, což by zvyšovalo netečnost, nýbrž podrážděnost. Proto je v akčním plánu uvězněných horníků řada různorodých aktivit: zpěv, pohybové aktivity, hraní karet. Mají si podle svých zálib třebas nahrávat písničky, natáčet videa a dělat ruční práce, či si připravovat scénky. Skutečnou tragedií by pro mnohé bylo úmrtí některého z nich.
Příbuzní v chilském kempu Esperanza (září 2010)
Jednotliví horníci asi budou tuto situaci zvládat různě. Co tady rozhoduje?
Přes všechna omezení, do nichž je v izolovaném prostoru uvržen nejen zevní, nýbrž i vnitřní život člověka, se přece jen také ukazují u některých tendence ke zniternění. Citliví, z domova čilému duchovnímu životu přivyklí lidé budou mnohdy prožívat obtížnou situaci v izolované skupině sice jako bolestnou, nikoli však pro jejich ducha ničivou. Nevím, kolik je mezi horníky věřících (asi hodně, vzhledem k profesi a silné převaze křesťanských církví, 90 procent?), ale právě takové verše, jako je Izaiáš 12 kap. 1,2 jim pomáhají (Hle, Bůh mě zachránil – doufám a už se nebojím. Má síla a píseň je jen Bůh, to on se stal mým spasením, Bible21). Tak je možno pochopit protismyslnost, že méně fyzicky odolní, leč duchovně založení lidé mohou přestát uvěznění mnohem lépe, než robustnější povahy.
Sklon k niternosti příležitostně vede k silnějšímu prožívání vzpomínek na umění či přírodu, k příjemnému utíkání do minulosti. Také již zmíněný humor je zbraní v zápase o sebezáchovu. V extrémní situaci je dána neopakovatelná možnost jedinečného činu, který záleží v tom, jak je přijímáme a neseme. Naprosto zásadní pro uchování života v izolaci je zaměřit se k nějakému budoucímu cíli. Nietzche napsal pravdivě: ,,Kdo má proč žít, vydrží téměř každé jak.‘‘
Příbuzní v chilském kempu Esperanza (září 2010)
A pak - snad - přijde vysvobození...
Představme si to: Ačkoli se uvězněným splnilo největší přání a nakonec opustí podzemí s páskou na očích, aby ty nebyly poškozeny, nemusí být schopni zpočátku tuto událost zakoušet citem. Musí se postupně zapojit do života svých rodin i do společnosti. I po zachránění se o ně musí odborně pečovat, uvolnit jejich mysl, protože silný a dlouhodobý stres jejich psychiku mohl velmi změnit. Musí s tím počítat i jejich rodiny. Po nějaký čas budou celebritami, a návrat k normálnímu životu bude i z tohoto hlediska velmi náročný.
