Ve stejném čase na jiném konci světa, tentokrát v íránském Isfahánu, získalo pět českých středoškoláků na Mezinárodní fyzikální olympiádě dvě zlaté, jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile.
Na letišti je sice premiér nevítal, protože sportovci bývají pro politiky z reklamních důvodů vždycky zajímavější, ale přesto mají s mladými fotbalisty mnoho společného.
Důrazně nám připomínají, že máme své talenty. Talenty, které jsou tady přesto, že si tak rádi nalháváme, jak jsme nevýznamní a k ničemu. To my, kteří jsme vyrostli pod kuratelou totality, si tak libujeme v bolestínských pózách a alibismu pro vlastní neschopnost či lenost. Naše děti ne.
Nejsou pokřivené falešnou skromností, nehledají bezpečí zbabělého kolektivismu. Jdou samy za sebe a chtějí vyhrát. A proto tak často ty nejlepší z nich odcházejí. Rozloučí se s domovem, který jim nabízí jen průměrnost. Nechtějí být fackované jenom proto, že vyčnívají z davu.
To není jen obyčejný generační problém. Už dlouhá desetiletí, ne-li staletí vyháníme nebo závistivě potlačujeme své nejlepší osobnosti, z jejichž geniality prosperují ti, kteří je přijmou za své a poskytnou jim potřebné podmínky k životu a práci.
Kontaktní čočky Otto Wichterleho či naděje pro pacienty s rakovinou jménem Antonín Holý jsou toho jasným důkazem. Bez ohledu na alibistická tvrzení ústavních činitelů i akademických funkcionářů to zdaleka není jen otázka peněz.
Talenty naše země neztrácí proto, že je chudá penězi. Přichází o ně proto, že je chudá duchem. Protože se bojí myšlenkové svobody.
Společenská atmosféra nepochopení, závisti, nevraživosti, malosti a nevzdělanosti, inspirovaná chováním politických špiček, rozvoji talentů nesvědčí. Věřím našim dětem.
Proto vím, že kdybychom jim dokázali nabídnout domov, kde se po právu měří dobro i zlo a kde je úspěch branou k uznání, a ne k zatracení, neutíkaly by za penězi.
Na druhou stranu chápu, že pracovat ve státě, kde se úspěch trestá, a ještě k tomu brát desetinu či setinu toho, co jinde, jim připadá zbytečné.
