Favoritem se zatím zdá Václav Klaus. Je ze všech kandidátů nejčitelnější. Popisovat jeho osobu po třinácti letech je zbytečné. Co však přinese jako prezident Česka, krom toho, že si zkompletuje vlastní sbírku ústavních funkcí? Jaký bude jeho nový, a to slovo zdůrazněme, přínos pro českou politiku?
Václav Klaus bude jako prezident jistě vypadat dobře, jeho kredit v zahraničí je slušný, mistrně pozdraví návštěvy v několika jazycích. Ale je tohle všechno, co po novém prezidentovi chceme?
Petr Pithart, filozofující předseda Senátu a muž s dobrou šancí prosadit se do druhého kola prezidentského klání, je asi nejméně konfliktní postavou mezi kandidáty.
Při určité konstelaci pro něj mohou hlasovat poslanci hned několika stran. Dobrá, bude to nekonfliktní, nesvárlivý prezident s puncem slušného člověka. Je tohle všechno, co po prezidentovi chceme?
Jaroslav Bureš je pro mnohé figurkou do počtu, jeho postup do druhého kola není vůbec vyloučen. Právník s poněkud koženým vystupováním, co se vyzná v zákonech, leští stříbrné embéčko, je dobrý úředník a chce bojovat za češtinu krásnější. Je tohle příští hlava státu?
Miroslav Kříženecký je dlouholetý člen KSČ, vojenský prokurátor a kandidát komunistů. Je tohle muž, jenž má vládnout pod zástavou "Pravda vítězí"?
Bitva o navýsost symbolický a zároveň důležitý prezidentský post se odehrává v režii zákulisních politických handlů. Hlavně proto občanům nabízí nepřekvapivou, nezajímavou a do budoucna nic moc neslibující čtveřici kandidátů.
A tečku za vším dělá za bukem číhající Miloš Zeman.
To je tedy víno, výběr z hroznů. Chutí hodně, žádná ideální. Politici si z nich sami vyberou. Pálení žáhy a žaludek na vodě však budeme mít všichni. I když se degustace vůbec neúčastníme.
