Vtip století?

Z kuste si přečíst následující dvě věty. Nepřijdou vám příšerné? "Vidíme naprosto jasně, že biunivokální vztah mezi lineárními označujícími vazbami neboli archipsaním, které by závisely na autorovi a této multireferenční, mnoharozměrové strojové katalýze, neexistuje. Symetrie stupnice, transversalita, patický ne-diskursivní charakter jejich rozpětí, všechny tyto rozměry nás vyjímají z logiky vyloučení středního členu a posilují nás v zamítnutí ontologického binarismu, který jsme kritizovali již dříve." Napsal postmodernistický myslitel Félix Guattari. Není mi jasné, proč někteří postmodernisté píší právě tímto způsobem. Někdy se mu překvapivě říká francouzský intelektualismus. Na poruchu myšlení nevypadá. T u před pár lety prokázal špičkovým americkým postmodernistům newyorský fyzik Alan D. Sokal. Do jejich listu Social Text poslal parodii prostoupenou nesmysly, zato napsanou stylem, z něhož by měl Guattari radost a která vyhovovala představám postmodernistů o kvantové fyzice. Redaktoři, jejichž milovanou činností je sociální kritika a vědu považují za sociální konstrukt, který má stejnou váhu jako vyprávění indiánské babičky, návnadu spolkli. Sokalovu parodii vydali coby postmoderní fyzikální převrat. Sokal vzápětí uveřejnil, jak se věci mají. Půjde tedy o poruchu jazyka? Slovní salát doprovází některé psychózy. Slova i věty, které postižení říkají, nemají smysl. Ale proč by měli mít někteří postmodernističtí filozofové poruchu jazyka? Lámal jsem si tím marně hlavu, než mne na možnost řešení přivedl Andrew C. Buhak z katedry počítačové vědy univerzity v australském Melbourne. Čtěte, prosím: "Zkoumáme-li kapitalistickou teorii, stojíme před volbou: buď odmítneme neotextuální materialismus, nebo uzavřeme, že společnost má objektivní hodnotu. Platí-li dialektický desituacionismus, musíme volit mezi habermasiánským diskursem..." atd., atd. Rozlišit tento text od tvorby současných postmodernistických filozofů nedokázal v namátkovém vzorku vysokoškolsky vzdělaných lidí nikdo. Autorem však není postmodernistický filozof ani Buhak sám, ale Buhakův počítačový program, jenž z náhodně volených slov vyrábí syntakticky správné věty. Tedy slovní salát. Navštívíte-li v internetu Buhakův Postmodernistický generátor (http://www.elsewhere.org/cgi-bin/postmodern/ DadaEngine), najdete vždy nový postmodernistický text v délce asi 6000 slov, včetně autorů a seznamu užité literatury. Takže se mi vybavil německý paleontolog, jenž v 19. století publikoval mědirytiny zkamenělin, které sbíral, třídil a označoval vědeckými názvy. Zkameněliny mu však přihrávali studenti, kteří je vyráběli. Nakonec na jedné z nich našel vlastní jméno. V naší tradici je Jaroslav Hašek, jeho Strana mírného pokroku v mezích zákona a Jára Cimrman. A co černý anglický vtip z počátku 20. století, jenž se jmenoval Piltdownský člověk? Svému tvůrci se tento podvrh zřejmě vymknul z rukou, neboť se stal "objevem". Někteří badatelé jej vzali vážně. Říkal totiž to, co chtěli slyšet. Nadlouho ovlivnil antropologii včetně teorií o nadřazenosti bílé rasy. Na apríla roku 1993 uveřejnil špičkový vědecký časopis Nature článek o genu nesmrtelnosti. Řada důvěřivých vědců včetně našich jej rovněž vzala vážně. A součástí francouzské tradice je Alfréd Jarry a Král Ubu. Jestliže se tímto směrem vydala část postmodernistů, podařil se jim vtip století, který je nadto skvěle živí. Ale co když o vtip nejde?

Autor je neuropatolog, zabývá se vztahem mezi mozkem a chováním