Roku 2003 se Lukáš Marvan vypravil na půlroční buddhistický pobyt na Šrí Lanku, kde v lesích meditoval, aby se skrze šílenství dobral "jakési" podstaty života. Zprávu o této duchovní pouti vydal v próze Mnich (Eminent, 2004). A právě na tento intimní prozaický deník navazuje v Deníku Avatára. Marvan je v něm opět nezaměnitelným básníkem, pohybujícím se ekvilibristicky i tápavě na hraně snu, běsných i útěšných vidin, na pomezí uvěřitelně žitých abstrakcí, které kolikrát jeho poezii zavedou do pomyslné hraniční mlhy, za níž končí poezie a začíná... Co? To je právě to, co je u Marvana tak nezřetelné a svůdné! Snad to, co nelze slovy jednoznačně definovat. Snad existenciálně-snové básnické glosy, snad postřehy blížící se tu meditaci, tu existenciální filozofii.
Lukáš Marvan v roce 2003
Aby mi nebylo špatně rozuměno. Marvan píše navzdory řečenému bytostnou poezii, průzračnou a sdělnou. Jen je jeho rukopis až nápadně často protkán slovy jako je slunce, voda, den, noc, sen, smrt, mrtví; a pak taky: stromy, trolejbus, moucha. Přirozený průnik všech těch snových obrazů jakoby z nevědomí s hmatatelnou přesností konkrétna vytváří dojem, jako by Marvanovy sbírky byly poezií jen tak mimochodem, jako by to podstatné bytovalo mimo rámec samotných básní.
O knizeLukáš Marvan: Druhé město, Brno 2010, 52 stran, doporučená cena 159 korun. |
V tomto smyslu je i tahle sbírka silná, ale pro některé - dokážu si představit - vlastně i nepochopitelná, zbytečná, nečitelná. Své básně zabydluje básník Marvan přízraky a ději, které vytěsňují veškerou falešnou jistotu. Potud poselství, nikterak moralistní, spíše obsedantně, někdy až flagelantsky objevované. V Deníku Avatára se vyskytují tytéž motivy příběhů, jak je obeznalí čtenáři znají z předchozích Marvanových sbírek. Náznaky nočních můr, které vábí snícího přímo do chřtánu smrti, aby se poté probudil a zjistil, že tahle malá noční smrt znamená zažít vysvobození, posun k návratu a podstatě života.
Z Deníku AvatáraNemá cenu filmovat a fotografovat svět který neexistuje je to matoucí ale většina lidí na to kouká (2007) |
Lukáš Marvan své básně - až na dvě (V tichu, Kam to odcházíme) - nijak netituluje. Jen jsou u nich uvedeny datace z let 2004 až 2010. Co je ale nápadné - texty se doplňují a vzájemně spolu komunikují se samozřejmostí nejednou vyrážející dech. Zároveň s tím si nelze nevšimnout, že některé jednotlivé verše by bez kontextu takto psané deníkové poezie byly ne snad rovnou přímo zbytečné, nicméně poněkud nevýrazné; moc jich naštěstí není to hlavně ty, kde se básníkova umanutá touha po abstrahování věcí a jevů shodí se stolu žitou skutečnost. Na druhou stranu se možná právě takovéto texty kongeniálně doplňují s básněmi, které znějí téměř jako zaklínadlo - pro ostrost, dramatické nasvícení a pointu.
Obal sbírky Lukáše Marvana Deník Avatára
Přemýšlím, zda napsat, že Deník Avatára je Marvanova nejtemnější sbírkou. Asi ano. Není to úplně útěšné čtení a snad by se ani ta útlá sbírka neměla číst na jeden zátah. Ale dost možná, že právě pro množství zmrtvělých obrazů, pro provokativně proklamované nebytí a umírání, nachází se v ní i cosi jako smíření, zasvěcení do jistoty nejistoty, možná Marvanův buddhismus, ovšem nikterak násilně do básní importovaný. Nikoli temnota, nikoli rezignace, spíš jemný vhled do jiného světa, který máme na dosah, jen ho nevidíme.
Z Deníku AvatáraJsem dávno mrtvý ponechám sám sobě není místo v tomto světě které by neznalo píseň srdce a my stokrát prošlí ohněm strachem zapomněním jsme tou písní stvořeni (2009) |
