Lidí, kteří trpí tím, že jsou nezaměstnaní, upadají do deprese a jsou schopni si sáhnout i na život, je podle psychologů čím dál více. Už představa, že zklamali, či konkrétní finanční problémy, kdy nejsou schopni uživit rodinu, se musí zle prokousávat do mozku.
Na druhou stranu, nedá mi to, abych nevzpomněl na jiný případ, týkající se mne osobně. Člověk (říkejme mu Vomáčka), který mi dluží pár desítek tisíc, mi v hospodě v oblaku cigaretového kouře a v kyselém odéru nedobře mytých pivních sklenic oznámil, že z něj nikdy nic nedostanu: "Jsem na podpoře, beru životní minimum, nepatří mi nic. Nikdo mi nemá co vzít."
Věděl, o čem mluví - s nepořízenou od něj odešel už nejeden věřitel i exekutor. Ale hned k tomu dodal, že se má velmi dobře, protože si vydělává načerno, neplatí daně a na sociálku si chodí pro malý, ale jistý příspěvek.
Vysmál se mi jako klukovi s tím, že jej klidně můžu dát k soudu, pokud se mi chce platit zbytečně soudní náklady, které zaplatím i v případě, že soud vyhraju (přece je nebude platit ten, kdo nemá z čeho, že?).
Fatální rozdíl - někdo si kvůli tomu, že nemůže najít práci, vezme život. Pro jiného je život na podpoře solidní byznys.
Poslední čísla tvrdí, že lidí bez práce ubylo. Politici hovoří o úspěchu. Můžeme však označit za úspěch, že v tak malé zemi, jakou je Česká republika, je 454 tisíc lidí bez práce? To snad ani v žertu.
Žijeme v době, kdy země jde ekonomicky nahoru, stavebnictví prožívá boom a přichází k nám nebývale mnoho zahraničních investorů. Ale také v době, kdy podnikatelé nejsou schopni najít kvalitní zaměstnance.
Korejští manažeři z Hyundaie, kteří se začínají zabydlovat v Nošovicích, už vědí, že ani mezi devadesáti tisíci lidmi, kteří nemají práci v Moravskoslezském kraji, nenajdou všechny zaměstnance, které potřebují.
Tak rychle se Korejci rozkoukali na našem pracovním trhu a zjistili, že mnohým se pracovat opravdu nevyplatí, a tudíž nechce.
A v takovém stavu věcí platí stát skoro půl milionu lidí na podporách! Politici o nezaměstnanosti rádi mluví, ale to je asi tak všechno.
Řešení je přitom jedno a všichni o něm vědí: stát, přestože disponuje obrovským, a tudíž předrahým aparátem úředníků, nedělá rozdíly mezi panem Novákem a panem Vomáčkou.
Vomáčku nechá v pohodě, aby se vysmíval všem, kdo na něj pracují. A Nováka nechá klidně napospas, ať spáchá sebevraždu na vodítku pro psa.
